Už znáte Andreu Vrbkovou?

 Jmenuje se Andrea Vrbková, své dětství strávila na Vysočině a také na zápasech ledního hokeje na zimním stadionu Luďka Čajky ve Zlíně. A právě po jeho první návštěvě (asi v deseti letech) jí bylo jasné, že svoji budoucnost spojí právě s tímto městem.

Vystudovala Finance na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a každé léto trávila jako průvodce na hradech v jižních Čechách. I přes odlišné zaměření jí nikdy nebyl lhostejný osud druhých lidí – zejména těch, kteří to měli v životě složitější. Proto si řekla, že zkusí najít způsob, jak vnést do života radost a naději lidem, kteří to potřebují a stala se před 7 lety dobrovolníkem. První neziskovou organizací, ve které působila, byl zlínský program Pět P, vzniklý v USA před 100 lety pod názvem Big Brothers Big Sisters, kterého je i nadále součástí. Z počátku pracovala s dětmi, kterým se snažila být kamarádkou, poskytovat péči, přátelství, pomoc, prevenci a podporu => Pět P. Práci v programu nakonec rozšířila o hostitelskou péči. Relativně nedávno se díky neziskové organizaci ADRA rozhodla zkusit také psychicky náročnější práci se seniory, ke které si podle vlastních slov musela “dojít”.

1. Jak a kdy ses poprvé dostala k dobrovolnictví?

Když jsem přišla do Zlína studovat vysokou, byla jsem plná očekávání a nových možností, které na Vysočině v takové míře nebyly. Nesměla jsem samozřejmě chybět na prvním Business Day UTB v roce 2013, kde jsem záměrně zůstala na prezentaci neziskových organizací. Hned první nezisková organizace – Pět P – mě ohromila, hlavně díky naší úžasné koordinátorce Marušce Forgáčové, která o dobrovolnictví mluvila s takovým nadšením a přesvědčením. Možnost, být parťákem pro dítě, které je ze sociálně slabé rodiny, nemá moc kamarádů, protože se hůře socializuje nebo má problémy s důvěrou,.. byla přesně tím, co jsem hledala. Pár dnů od prezentace jsem absolvovala pohovor, psychologické testy, několikadenní výcvik pod dozorem psychologa a terapeuta, aby nás připravili na práci s dětmi a na různé situace, které mohly nastat. A po pár týdnech, ze mě byl dobrovolník Pět P! 

2. Co tě na možnosti pomáhat druhým baví nejvíce?

Vidět, že to má smysl… Tohle je rozhodně můj hnací motor.

Někdy z různých důvodů nemůžete pokračovat s konkrétním dítětem, které vám na základě výsledků psychotestů přidělí. Může se odstěhovat nebo prostě jen o schůzky ztratí zájem, třeba vlivem puberty. Ale když jsem poprvé v roce 2016 uviděla svoji malou holčičku, bylo mi jasné, že je všechno, jak má být, ale zdaleka jsem si neuměla představit, co pro mě bude vztah s ní znamenat. Je to holčička z dětského domova s mentálním postižením a na začátku našeho vztahu téměř nemluvila. Bylo těžké vybudovat si vztah, který by stál na pevných základech. Život k ní nebyl příliš fér, proto neměla moc důvodů lidem důvěřovat. Už jen společně strávené 4 hodiny v ní vyvolávaly nejistotu.

Náš vztah se stále zlepšoval a vyústil v hostitelskou péči, kterou jsem si ve spolupráci s dětským domovem a oddělením sociálně-právní ochrany dětí vyřídila. Občas spolu trávíme celé víkendy, jezdíme na výlety, tancujeme, malujeme, chodíme do bazénu, pereme, umýváme nádobí. Dokázaly jsme se postupně postavit strachu, vybudovat si jistotu v náš vztah a prožíváme spolu úžasné chvíle. Malá už dokáže skloňovat slova a říkat holé věty. Pokroky nejsou samozřejmě způsobené jen dobrovolnickou činností, ale věřím, že i náš vztah má svůj podíl na výrazném zlepšení jejího stavu. A hlavně už si bez ní neumím svůj život představit.

Stejný vzorec platí i při práci se seniory. Když vám vaše úžasná paní, se kterou hrajete Město, jméno,.. řešíte nejrůznější témata od kytek, zvířat až po „zubařinu“, probíráte se starými fotkami a vzpomínáte s ní na její život, jen tak poví, že vás má ráda a drží ji tady i to, že zase za týden přijdete! Potom si uvědomíte, jaký to má význam a kolik energie z toho čerpá sám dobrovolník.

3. Dostala ses někdy v rámci dobrovolnictví do nějaké těžké situace?

Dobrovolnictví přináší spoustu klíčových situací, které nejsou jednoduché, ale paradoxně nás nejvíc posouvají v budovaných vztazích. Při práci s dětmi je velmi náročné vydržet, než se ve vztahu vybuduje důvěra. S tím se potýká každý dobrovolník v první fázi vztahu. Situace byla pro mě osobně ještě složitější v tom, že moje holčička téměř nemluvila. Proto jsem se snažila pochopit, jak se může cítit, co může potřebovat a jak jí můžu pomoct.

Někdy ji vyděsilo projíždějící auto, proto jsem se naučila ji pokaždé obejmout a po čase strach vymizel. Při první návštěvě mě prosila o lžičku do čaje a trvalo dobrou půl hodinu, než jsme společně přišly na to, co vlastně potřebuje. Takových situací na nás číhalo nespočet. Naučila jsem se velmi dobře vnímat druhé a jejich pocity – smutek, radost, obavy – aniž by to museli verbálně popsat. Byla to rozhodně zkouška trpělivosti.

Naopak při práci se seniory je těžké zvolit správná témata k diskuzi. Velice často se stává, že jsou to lidé osamělí, a ne každý má stále rodinu. Proto je lepší se některým tématům raději vyhnout, mluvit o nich až ve chvíli, kdy projeví zájem samotný klient. Před pár měsíci jsem přišla s nápadem, že holčičku z dětského domova vezmu za svojí paní seniorkou. Měla jsem z toho obavy a myslela si, že to bude právě jedna z těch těžkých situací. Nakonec to ale bylo úžasné pro nás pro všechny, takže společné návštěvy často opakujeme.

4. Dají se zkušenosti získané pomocí druhým zúročit v životě dobrovolníka?

Rozhodně ano. Možnost být dobrovolníkem, je ideální příležitostí, jak se naučit reagovat a připravit se na situace, do kterých se časem dostáváme „na vlastní kůži“ v osobním životě. Ať už s dětmi nebo seniory – nejspíš si každý umí takovou situaci představit.

Nejvíc si cením ale toho, že díky dobrovolnictví můžu poznat sebe sama. Nemyslím tím pouze vyhodnocené psychotesty, ale zejména pravidelné supervize. U nás jsou vedeny skvělou psycholožkou Mgr. Zdeňkou Polínkovou. Mimo jiné si zkoušíme jaké fáze má budování vztahu, jak se v jednotlivých fázích cítí dítě a jak se v těchto fázích cítí dobrovolník. Využíváme k tomu například hudební nástroje nebo se snažíme připodobnit k různým zvířatům. Člověk se potom tolik nesoustředí na situaci samotnou, ale zejména na pocity, které to v něm vyvolává. Konkrétně zmíněné budování vztahu a sebepoznání může dobrovolník zúročit ve vztazích rodinných, partnerských, ale i na pracovišti.

5. Jak se mohou mladí lidé v dnešní době zapojit do dobrovolnického projektů? A jak si v množství nabídek vybrat to, co jim půjde nejlépe?

Každý z nás má jinou představu o dobrovolnictví a existuje celá řada dobrovolníků v různých institucích: dobrovolníci u seniorů, v nemocnicích, dobrovolníci pomáhající postiženým a nevidomým lidem, potřebným dětem, čtyřnohým mazlíčkům, dobrovolníci, kteří jsou nápomocni k záchraně památek, výstavbě a opravám budov… Na tohle si musí každý odpovědět sám. Z mojí zkušenosti je lepší, nad tím moc nepřemýšlet. Když člověk chce pomáhat a cítí, že ho to může naplňovat, měl by do toho jít! I kdyby to měl jen zkusit a potom se dát jiným směrem.

Co se týká dobrovolnictví v sociální oblasti, nejdůležitější je zvážit, zda chcete pomáhat skupině lidí nebo jednomu konkrétnímu člověku. Potom už stačí kontaktovat vybranou neziskovou organizaci. Obě neziskovky, o kterých jsme v rozhovoru mluvily, jsou mezinárodní, proto jejich lokální “pobočky” najdete v téměř každém větším městě.

Pokud však nechcete obcházet veletrhy a dny otevřených dveří, kde se o neziskovkách lze dozvědět, tak je zde ideální příležitost – internet. Pokud chceme pomáhat a dělat něco konkrétního, tak můžeme sledovat přímo tento obor (sbírání odpadků, akce útulků, nemocnic atd.). Mimoto může každý na internetu vyhledat neziskové organizace ve svém okolí. Velkým informačním zdrojem jsou také sociální sítě, které o spoustě projektů informují díky vytvořeným událostem.

Naše zlínské Pět P i ADRA stále hledá dobrovolníky. Dětí a seniorů, kteří by potřebovali podporu, máme víc než dobrovolníků, proto se na každého dobrovolníka moc těšíme!

Máte i vy zkušenost s dobrovolnictvím či byste se rádi zapojili a chcete se o možnostech pomoci dozvědět více? Nebo znáte někoho, kdo by se rád podělil o svůj inspirativní příběh? Napište nám do komentářů nebo na náš e-mail redakce@mladiinfo.cz a my uděláme všechno proto, abychom tyto jedinečné osoby či zajímavé projekty představili nám všem. Stejně jako Olgu, Silvii, Emu, George, Alžbetu, Annu z iniciativy Udržitelný Palacký, Tadeáše a Andreu.