Zpátky ve Vietnamu – tentokrát pracovně a bez masa

V rámci projektu EuroAsia jsme opět vysílali dobrovolníky do Asie. Přečtěte si zkušenosti od dobrovolnice Vendy, která strávila léto v Hanoji na stáži.

Po šesti letech jsem se vrátila. Do země, ve které se narodili oba moji rodiče – do Vietnamu. Díky projektu EuroAsia jsem totiž dostala jedinečnou příležitost strávit necelé tři letní měsíce v Hanoji, hlavním městě Vietnamu.

Hanoj se nachází v severní částí Vietnamu, kde žije i moje rozšířená rodina. Avšak i přesto, že jsem ve Vietnamu již byla, tak to pro mě byla úplně nová zkušenost. Poprvé jsem odletěla do Vietnamu úplně sama a na tak dlouhou dobu. Měla jsem konečně možnost poznat Vietnam skrz naskrz. Procestovat a sblížit se s kulturou, která mi byla od malička známá, ale i tak pořád vzdálená. A ještě navíc zažít, jaké to je být součástí běžného pracovního dne ve Vietnamu.

V dětství jsem si pravděpodobně ani neuvědomila, že by na cestě do Vietnamu bylo něco hodně zajímavého. Jako malá jsem byla naopak špatná z toho, že nebudu přes léto se svými kamarády, a to, co jsem si z dovolených ve Vietnamu nakonec odnesla byly zejména vzpomínky na velké vedro a dusno, poštípané nohy od komárů a sezení u spousty strejdů a tet, které neznám a ani jim moc nerozumím. Narodila jsem se sice vietnamským rodičům, se kterými hovořím denně ve vietnamštině, i tak se mi ale často ve vietnamštině nevyjadřuje úplně snadně a do toho mám ještě evropský přízvuk.

Počítala jsem tedy s tím, že budu na stáži převážně mluvit v angličtině, ve které jsem si o dost jistější. Nicméně, od momentu, kdy jsem pozdravila svoje kolegyně Luan a Dung ve vietnamštině, tak už nebylo cesty zpět. S úsměvem si i samy oddechly, když slyšely, že vlastně vietnamsky mluvím. Nakonec to bylo ale lepší, než jsem se obávala – Luan a ostatní ke mně mluvili v zásadě vietnamsky, ale když byla potřeba, tak se mi snažili přeložit věci i do angličtiny. Ne všechno jde ale snadno přeložit. Například mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na místní humor. Díky mému častému nepochopení jsem buď pobavila stůl u oběda anebo se mi povedlo smát s davem, aniž by si toho někdo všiml.

Imagtor a Will to Live Center – podpora místní komunity hendikepovaných

Hlavní náplní mé práce bylo pracovat na marketingové strategii v sociálním podniku Imagtor. Když mi tuhle nabídku náhodou poslala na jaře kamarádka, měla jsem pocit jako kdyby to na mě spadlo z nebes. Dokončila jsem akorát magistra, kde jsem se zaměřovala na mezinárodní obchod v rozvojových zemích a společenskou odpovědnost firem. Co se týká pracovních zkušeností, tak jsem se právě pohybovala zejména v marketingu, ale taky jsem věděla, že bych chtěla pracovat někde, kde se řídí zejména sociálním či environmentálním účelem. A tak po úspěšných pohovorech, jsem se těsně po své obhajobě sbalila a odletěla pracovat do Imagtoru!

Imagtor je post-produkční firma pro realitní trh, jejíž posláním je poskytnout rovné pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné a osoby se zdravotním postižením a zároveň finančně podporovat centrum Will to Live, které nabízí lidem se zdravotním postižením školicí kurzy v oblasti počítačů a životních dovedností, pomáhá jim najít zaměstnání (například právě v Imagtoru), a plně se tak začlenit do společnosti.

V Imagtoru jsem se věnovala zejména budování jejich strategie na sociálních sítích, zvýšení jejich viditelnosti a také cílení na dánský realitní trh. Hlavní výzvou tady ovšem bylo to, že jsem na to byla sama. V týmu byla později ještě jedna kolegyně Huyen, která se sociálním sítím věnovala, ale pouze na částečný úvazek. Bylo na jednu stranu skvělé, že jsem to mohla vzít celé do vlastních rukou, na druhou stranu to bylo náročné v tom ohledu, že jsem si nebyla hned jistá, kde bych vlastně měla začít a kam bych měla směřovat. Kolegové mi ovšem naprosto důvěřovali a přišlo mi, že byli za moje poznatky vždycky vděční.

Zajímavosti z pracovního prostředí – Siesta, ovocné přestávky, a karaoke

Vzhledem k tomu že jsem od malička vyrůstala v Čechách, studovala a pracovala v Čechách nebo jinde po Evropě, vietnamská firemní kultura byla pro mě jedna velká neznámá. Zaznamenala jsem tak hned několik zajímavostí, které mě překvapili nebo pobavili.

Šlofík v práci? Není problém! Tohle mě opravdu překvapilo, a vždycky čas od času pobavilo. Samozřejmě jsem slyšela i o španělské siestě, ale vzhledem k tomu, že jsem to nikdy nezažila v praxi, nedokázala jsem si představit, jak to vlastně doopravdy může fungovat. Ono to dává i smysl, když jsou venku taková vedra, že se nedá dělat nic jiného než spát, ale v tady jsme byli v klimatizované kanceláři a nejednalo se pouze o době po obědě. A tak si najednou všimnete, že si občas někdo hodí rychlého šlofíka u stolu, nebo máte i přímo vyhraněný prostor v kuchyňce s lehacími vaky, na kterých mohl kdokoliv a kdykoliv odpočívat nebo spát.

Co jsem ale naprosto zbožňovala, byly pondělky odpoledne, kdy jsme měli každý týden ovocný team break. Kolegové vždy nakoupili a nachystali stoly s lokálním tropickým ovocem, a tak se nás sešlo třeba najednou 20-30 lidí v kuchyňce, povídali jsme si historky a u toho dlabali. Občas to byly i jiné místní dobroty jako třeba vietnamský jogurt „Sữa Chua“ nebo typický dezert “Chè“ složený z fazolí, želé, tapioka kuliček, kokosovou omáčkou a ledem.

Takhle jsme se teda nesházeli jenom v pondělí, jednou nebo i dvakrát za měsíc jsme pravidelně všichni společně popřáli narozeninovým oslavencům, takže hostin bylo vždycky dost. A když oslava, tak přece pořádná, ne? A tak kolegové vytáhli mikrofon a kanceláří zněla vietnamská hudba. Pokud jste doposud nevěděli, že Vietnamci milují karaoke, tak po návštěvě ve Vietnamu to vědět určitě budete. Karaoke set je takový starterpack každé vietnamské domácnosti. I ve městě místo kin a divadel spíš narazíte na karaoke budovy, a pokud vám nejsou ulice už tak dost hlučné z neustálého troubení motorek, někoho zpívat karaoke venku rozhodně uslyšíte taky.

Co se týká pracovní doby, začíná se od 8 a končí v 5, zatímco od 12 do jedné je obědová pauza. Místní pracují i běžně v sobotu, minimálně do 2-3 hodin. V neděli je ale většinou volno, aspoň teda ve firmách. Já jsem měla víkendy naštěstí celé volné a mohla je tak věnovat plně cestování po Vietnamu, objevování Hanoje a rodinným návštěvám.

Kam na veganské jídlo? Zkuste budhistický chrám neboli pagodu

Vietnamské jídlo miluji. Jako Vietnamka jsem si byla moc dobře vědoma místních stravovacích návyků. Ovšem na rozdíl od mých posledních návštěv tu byl jeden rozdíl – přestala jsem jíst maso. Maso, rýže a rybí omáčka jsou v podstatě tři hlavní pilíře vietnamské kuchyně. Nebyla jsem si teda jistá, jestli tam budou vůbec obchody s rostlinnými surovinami, anebo restaurace s vegetariánskou nabídkou, která by nabízela i něco jiného než tofu v rajčatové omáčce nebo restované morning glory s česnekem. I za to jsem samozřejmě v jistých případech byla dost vděčná.

Nakonec to ale nebylo tak složité, jak jsem si představovala. Ve spoustě větších či turistických městech jako je právě Ha Noi, Saigon, Da Nang, Hue anebo Hoi An, celkem rychle najdete vegetariánskou restauraci, ve které si můžete často dát i tradiční vietnamské pokrmy v rostlinné verzi. Vietnamci jsou v tomhle ohledu dost kreativní a dbají na to, aby to vypadalo co nejvíce podobně danému pokrmu. Měla jsem tak například veganskou napodobeninu kuřecích stehen, karamelizovaných vepřových plátků, anebo taky krevet. Jako náhražky je nejčastěji používané tofu, houby, seitan anebo i ovoce naložené naslano, jako třeba jackfruit, který ve Vietnamu roste ve velkém množství.

Co jsem ale opravdu nečekala je to, že se půjdu najíst do chrámu. Ve Vietnamu se totiž považuje vegetariánství či veganství převážně jako součást náboženství. Buddhisté tvoří přibližně 15 % celkové populace, ale odhaduje se, že více než 60 % Vietnamců vyznává nějakou formu buddhismu. Co se týká vegetariánů, těch je podle průzkumů kolem 10 % celkové populace, což je teda mnohem víc, než jsem si myslela. V Česku je to asi do 5 %.

Nicméně ne všichni budhisti jsou zpravidla vegetariáni nebo vegani. Mnoho věřících jí vegetariánsky první a patnáctý den každého lunárního měsíce – jedná se o dny, kdy je měsíc v novoluní nebo úplňku, aby vzdali úctu Buddhovi a nahromadili dobrou karmu. A tak mě kolegyně vzaly vždycky v tyto dny s sebou během obědové pauzy do nejbližší pagody, ve které byl otevřený veganský bufet za pouhých 10 českých korun. Musíte tady ovšem respektovat pravidla jako v klasickým chrámu, tj. nemít odhalená ramena a krátké oblečení.

V menších městech či vesnicích to už je ale samozřejmě o dost větší problém. Každopádně tradiční vietnamské pouliční restaurace na takových místech většinou nabízejí jídlo podobně jako když si ho servírují Vietnamci doma. Tudíž si můžete objednat rýži a k tomu několik talířů s různými pokrmy a mezi nimi skoro vždy naleznete buď tofu, vaječnou omeletu anebo nějakou restovanou zeleninu. Ovšem například vegetariánské pho (nudlovou polévku) v těchto oblastech rozhodně nečekejte.

Z Vietnamu jsem si odnesla spoustu nezapomenutelných vzpomínek – kromě pár švábů na bytě, zapomenutého telefonu v neznámém taxíku v Hanoji, kličkování na kole mezi motorkami ve špičce a šlápnutí do buvolího výkalu, budu taky ještě dlouho vzpomínat moje první sólo cestování, seznámení s dalšími dobrovolníky z Evropy a z Ameriky, tradiční vietnamský festival plný tance, zpěvu a kultury, vietnamské svatby, a taky že jsem díky této příležitosti byla své vzdálené rodině zase o něco blíž.

Pokud vás zajímá cesta do Vietnamu i z jiného pohledu, přečtěte si zkušenosti a dojmy Hanky, která do Imagtoru vyjela již v roce 2018.

Autorka článku: Thanh Thanh Tranová (Vendy)
Fotografie: Thanh Thanh Tranová (Vendy)