Zážitky z makedonské EVS

Pavel, Natálie a Kristýna strávili letní prázdniny v Makedonii. Jako dobrovolníci zde pomáhali na projektu Let’s Play Handball. Přečtěte si jejich zážitky.

Pavel Šmída: 

Není to tak dávno, co jsem vystoupil z autobusu na hlavním autobusovém nádraží ve Skopje. Tehdy se mi dva měsíce zdály jako nesmírně dlouhá doba a konec projektu docela v nedohlednu. Samozřejmě jsem byl zvědav a těšil se na zážitky ze země, stáže, setkání, spolupráce a poznávání mých kolegů dobrovolníků, takže myšlenky na návrat nebyly na pořadu dne. Nicméně dva měsíce uběhly tak rychle, jako vytéká Černý Drin z Ohridského jezera, a projekt se dostal na samý konec – příhodný čas pro rekapitulaci. Můj raport jsem pro snadnější orientaci rozdělil do tří částí. V prvním představím náš projekt, ve druhém povyprávím něco málo o Makedonii a Makedoncích a ve třetí se pozastavím u našeho volného času a o tom, jak jsem jej trávil já. Na závěr přidávám celkové shrnutí a hodnocení.

Cíl našeho projektu nazvaného „Let’s play handball“, probíhajícího střídavě ve městech Skopje a Struga od 3. července do 31. srpna, spočíval v mediálním pokrytí mezinárodního turnaje, Mistrovství Evropy v házené žen do 17 let, jenž se konal v hlavním městě Makedonie od 13. do 23. srpna. Projektu se účastnilo celkem 41 dobrovolníků z různých evropských zemí. Své zastoupení (obvykle i několikanásobné) tu měla Belgie, Bosna a Hercegovina, Česká republika, Francie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko a Turecko. Pro samotný projekt však význam a úkony všech dobrovolníků nebyly totožné. Zatímco náplň práce 30 dobrovolníků, více či méně profesionálních novinářů, fotografů, kameramanů, video editorů a web editorů, spočívala ve psaní reportáží, fotografování, natáčení videí, třídění informací získaných během šampionátu a jejich sdílení na internetových stránkách a sociálních médií, pak dalších 11 dobrovolníků tvořilo jakýsi podpůrný tým, jehož úkolem bylo pomáhat především v organizačních záležitostech členům Mladiinfo a samotným 30 dobrovolníkům (pro usnadnění zvaných zde souhrnně „žurnalisté“). Já sám jsem patřil do podpůrného týmu.

Skupina 11 dobrovolníků dorazila v rozmezí od 1. do 6. července do Skopje, kde byl projekt zahájen.  První týden jsme se účastnili přednášek, tzv. tréninků, samozřejmě vedených členy Mladiinfo. Jejich cílem bylo seznámit či prohloubit naše jazykové kompetence a dovednosti v oblasti žurnalistiky, vyzkoušet si dle různého tematického zadání samotné psaní reportáží či si osvojit principy vytváření a správu sociálních médií. Zadané úkoly jsme řešili v týmech, malých skupinkách, tak aby byla navazována a prohlubována vzájemná komunikace a spolupráce. Druhý týden jsme se přesunuli do Strugy, kde následovalo seznámení s okolím města, programem „Erasmus +“, obecně s Evropskou dobrovolnou službou (EVS) a administrativními záležitostmi našeho konkrétního projektu v Makedonii. 22. a 23. července dorazilo do Strugy 30 dobrovolníků. Jejich příjezdem jsme kompletně zaplnili náš hostel: všech 41 dobrovolníků začalo žít pospolu na jednom místě!

Následující týdny jsme se po boku nově příchozích účastnili tréninků víceméně tematicky totožných s těmi z prvního týdne stráveného ve Skopje. Projekt se více zaměřil na konkrétní cíl: házenou a způsob monitorování házenkářského turnaje. K tomu velmi dobře posloužil námi sehraný zápas v házené, jakási simulace toho, co nás bude čekat. Někteří dobrovolníci, rozděleni do dvou týmů, se představili v roli hráčů, jiní v roli fotografů či kameramanů. Nechyběli trenéři obou týmů, delegáti utkání a samozřejmě rozhodčí. Po finálovém hvizdu se další členové projektu postarali o rozhovory s hráči-dobrovolníky. To vše bylo sestříháno, upraveno, utříděno a pečlivě umístěno na sociální média. Nabyté zkušenosti jsme si měli v praxi vyzkoušet záhy: 13. srpna, den po přesunu do Skopje, házenkářský turnaj začal a s ním i naše práce.

Co se týká mé úlohy a vlastně úlohy nás 11 dobrovolníků, byla definována jasně ve slově podpůrný. Naše role se opravdu omezila jen na podporu 30 dobrovolníků, skutečnost, která pro mě znamenala určité zklamání. Běhání s paměťovou kartou s čerstvými snímky z utkání pořízené našimi fotografy-žurnalisty z palubovky a její donášení mezi ostatní žurnalisty na tu část tribuny, jim vyhrazenou, možná pomáhalo fyzickému stavu mého těla, ale tříbit mysl a ducha patrně jen pramálo. Zkušenosti nabyté zejména z tréninků během prvního pobytu ve Skopje tak zkrátka vyšly naprázdno.

Po skončení turnaje v házené (titul mistryň Evropy vybojovaly Dánky), jsme se přesunuli ještě jednou a tentokrát naposledy do Strugy. Následovala několikadenní evaluace, která se však, myslím si, nesla ve znamení určité únavy a myšlenek na návrat domů.

Jak jsem se mohl přesvědčit z mých toulek, Makedonie oplývá čarokrásnou přírodou: divoké turismem nezkažené hory (na ty je nesmírně bohatá), průzračně čistá takřka pohádková horská jezera nebo horské louky plné rozličných květin nacházejících se dokonce i ve vyšších polohách. Tam všude se setkáte s různobarevnými motýli, troufám si říci, v porovnání s českým prostředím, v nezvykle vysokém počtu. Zkrátka ocitnete se tak trochu jak v „Jiříkově vidění“, aby Vás zpátky ze snové selanky „do reality“ vrátily všudypřítomné odpadky, které s nižšími a obydlenějšími lokalitami nabývají na intenzitě. Na jedné straně možná překvapí množství domů, které jsou ve výstavbě nebo dle vzezření nedávno dostavěné. Ano, nacházíme se v turisticky atraktivní lokalitě Ohridského jezera, ale i tam jsou k vidění chodníky, na nichž se zub času nezadržitelně projevuje. Na první pohled spatříte perfektní bezesporu nově postavený kruhový objezd, u něhož však při bližším pozorování odhalíte přechody pro chodce, jež směřují namísto na chodník (v tomto případě neexistující), rovnou, věřte nebo ne, do trávy.

S trochou nadsázky statika pouličního osvětlení také nebude nejjistější, o čemž mě jedna z lamp přesvědčila na promenádě v centru Strugy. Ani poté, co jsme se vrátili z druhého pobytu ve Skopje, nebyla opravena. Přijel-li bych za rok, odhaduji, že situace zůstane stejná. Podobné zkušenosti se mi dostalo v nově vybudované hale Jane Sandanski (jinak oplývající moderním zázemím), v níž se námi monitorovaný házenkářský turnaj převážně odehrál: uchvácen jedním z mnoha zápasů, jež jsem právě sledoval, bezděčně a zcela automaticky jsem se chtěl opřít o zábradlí a div, že jsem ho nevyvrátil.

V hlavním městě Skopje se zákonodárci na přelomu tisíciletí rozhodli nikoliv opravit (protože nebylo co), ale rovnou vybudovat „památky“, jež by sloužily jako důstojná sídla pro státní instituce a jiné zastupitelské orgány. Jeden by málem řekl, chvályhodný počin, jen kdyby toto budování ve městě podle některých zdrojů dosahující třicetiprocentní nezaměstnanosti nestálo desítky miliónů denárů a hned vedle těchto „památek“ nežebrali místní bezdomovci. Zkrátka, Makedonie je plná kontrastů.

Co se týká Makedonců, k nám turistům jsem se setkal s velmi sympatickým přístupem. Na jedné straně jsou tací, využívajíc jakoukoliv úroveň angličtiny, kteří vám rádi pomohou, ať už hledáte cokoliv, potřebujete-li poradit cestu apod., abyste v obchodě byli týmiž domácími předbíháni čekajíc ve frontě na placení. Číšníci jsou při komunikaci obvykle nesmírně přátelští, zdvořilí nebo „jen“ milí, ale po většinu času si vás příliš nevšímají a na jídlo čekáte někdy opravdu dost dlouho.

Vodno, Jablanica, národní park Pelister, národní park Mavrovo, Shebenik-Jabllanice, Šar Planina a národní park Galičica – to všechno jsou pohoří, které jsem za dva měsíce procestoval, ať už sám (jako tomu bylo při výstupu na Titov vrv v Šar Planině) nebo s mými českými přáteli, kteří tou dobou pobývali v Makedonii. Jindy jsem byl na cestách s Mírou (můj nejčastější druh v horách, jehož tímto zdravím a děkuji) či s některými odvážnějšími a chůzi chtivějšími kolegy dobrovolníky. Když už je zmiňuji, na tomto místě posílám pozdrav do Čech Natálii, do Polska Bogusie a Agnieszce, do Nizozemí Stefanovi a jeho legendární takřka bezedné krosně, plné roztodivných předmětů, kterými nás neustále udivoval, vytahujíc z ní všelicos pozoruhodného, jak králíky z kouzelného klobouku.

Jak jsem popisoval v předchozím odstavci, makedonské hory skýtají nádherné nezapomenutelné pohledy. Pokud někdo z vás má alespoň trochu cit pro ony velikány, určitě by nebyl zklamán, ba naopak. Zavítali jsme i do Albánie: hory národního parku Shebenik-Jabllanice na mě působily ještě o stupínek divočeji a úchvatněji, než zmiňovaná makedonská pohoří.

Projekt, s výjimkou turnaje, nebyl časově náročný. Víkendy, stejně jako některé dny, zvláště po cestě ze Skopje do Strugy či obráceně, jsme měli volné. Každý s tímto volnem (i v případě občasných skupinových akcí, které ovšem nebyly povinné) mohl naložit dle vlastní libosti. Zatímco se někteří na břehu Ohridského jezera oddávali slunění, jiní návštěvě měst a památek, další dávali přednost párty s rakijí či jiným vydatným alkoholickým pochutinám, pak já a někteří nemnozí „dupali“ do hor s vodou, v lepším případě s Pelisterkou Orange. S trochou nadsázky mohu říci, že vracel-li jsem se na náš hostel, mí kolegové se mě dotazovali, jak bylo na horách, i když jsem z nich zrovna nepřicházel.

Projekt „Let’s play handball“ mi umožnil strávit zcela naprosto atypické neopakovatelné dva měsíce mého života, jaké jsem po mém univerzitním studiu nezažil a dost možná ani dále v budoucnu již nezažiji. Z cestovatelského hlediska mi poskytl možnost navštívit na mé poměry nezvyklé množství míst za relativně krátkou dobu. To nebylo však hlavním záměrem projektu. Ano, projekt mi nepřinesl žádné konkrétní profesní dovednosti, tímto způsobem totiž koncipován nebyl. Toto uvědomění bylo důležité. Stejně také to, co jsem dopředu věděl, ale dokud jsem opravdu neprožil, nemohl skutečně posoudit a docenit: schopnost jednat s naprosto neznámými mnou nevybranými jedinci, pracovat s nimi nejenom na konkrétním projektu, ale, a to je důležité, dokonce s nimi i žít. Žít s lidmi z různých koutů Evropy, s lidmi sdílející jiné představy, postoje či zvyky. Žít pospolu na jednom místě a ještě pro nás všechny v zahraničním prostředí. Nenahraditelná zkušenost, kterou doporučuji.

Kristýna Hříbková

Dne 3.9.2015 začala moje krátkodobá Evropská dobrovolnická služba v prosluněné Makedonii a tím zároveň jedno z největších dobrodružství mého života. Etapa plná nových zážitků, nových lidí, nových zkušeností …

Během prvních dvou týdnů jsme se společně s dalšími deseti dobrovolníky, kteří byli stejně jako já součástí Support teamu, připravovali na hlavní událost našeho působení v Makedonii, tedy na šampionát házelé, který proběhl v sprnu. Během těchto dvou týdnů jsme se účastnili různých workshopů týkajících se žurnalisty, sociálních médií a samozřejmě také samotné házené. Osobně mohu říci, že jsme se naučili spoustu nových věcí a úžívali si v té době opravdu velmi rozpálenou Skopji, tedy hlavní město Makedonie. Během volných chvílí jsme navštívili zajímavá místa v okolí, ale i v samotném hlavním městě, které je pravděpodobně jedno z nejbizarnějších míst, jaké jsem kdy v životě viděla.

V další části projektu jsme se přesunuli k Ohridskému jezeru do městečka Struga, kde se k nám připojilo dalších třicet dobrovolníků ze všech koutů Evropy. Já osobně jsem v té době byla součástí administrativního týmu, to znamená, že jsme měli na starosti policejní registraci, proplacení cestovních nákladů a s tím spojená administrativa, tedy práce v Excellu, vyplňování nezbytných formulářů, sbírání důležitých dokumentů (boarding passů, lístků od autobusu atd.) a v neposlední řadě také přepočítávání měn dle evropských standardů. V této době se noví dobrovolníci vzdělávali stejnými workshopy jako my na začátku naší dobrovolnické služby. Kromě zmíněné administrativy jsme se zabývali psaním článků, tvorbou různých statistik (nejčastěji týkající se šampionátů házené v uplynulých letech) a přípravou power pointových prezentací na různá témata. Volný čas jsme si užívali u jezera, případně zkoumali krásy Makedonie v blízkém okolí (a že jich nebylo málo).

Nejdůležitější údalost evropský šampionát v házené se uskutečnil v hlavním městě ve dvou sportovních arénách – Jane Sandanski a Boris Trajkovski. V té době nastalo jedno z nejhektičtějších období celého našeho působení na Balkáně. Často jsem byla svědkem toho, jak dobrovolníci pracovali dlouho do noci, trávili celé dny v arénách, dělali vše proto, aby fotka kterou právě fotili, byla ta nejlepší nebo řešili nespory mezi sebou. Musím ale konstatovat, že se sešla opravdu skupina profesionálů, kteří odvedli skvělou práci.

Po šampionátu jsme se na poslední týden vrátili do Strugy, kde jsme týden strávili evaluací projektu. Během času stráveného v Makedonii jsem poznala jaké problémy tato země má a jaké má nedostatky, poznala jsem ale také jak srdeční jsou zde lidé a ani jediný den jsem nelitovala svého rozhodnutí. Makedonie určitě zůstane v mém srdci. Proto bych ráda poděkovala touto cestou všem, kteří umožnili aby se tento projekt uskutečnil, všem ostatním dobrovolníkům, všem kteří nám věnovali svůj čas během našeho pobytu a pokud se rozhodujete zda vyjet na EVSku, tak určitě neváhejte. Je to opravdu zkušenost k nezaplacení.