Workcamp v Srbsku? Zážitek na celý život!
Katka odjela na workcamp do Srbska pomáhat poté, co část země zasály silné povodně. Přečtěte si jaké zážitky a zkušenosti si z workcampu, pořádaným organizací INEX-SDA, přivezla!
Jmenuji se Kateřina Uhlířová. Pocházím z Brna, kde pracuji jako sociální pracovnice v domově pro seniory. Mezi mé záliby patří práce na zahradě a čtení. Tento článek však mohl vzniknout jedině díky mé největší z vášní – a tou je cestování. V následujících řádcích bych vám ráda představila Srbsko, kde jsem se v roce 2014 účastnila hned dvou workcampů.
Na úvod je důležité odpovědět na otázku – proč právě Srbsko? V květnu 2014 postihly Balkán mohutné povodně, které za sebou v některých oblastech zanechaly ohromné škody. Aby bylo možné se s následky této nerovnováhy důkladně vypořádat, byla potřeba doslova „každá ruka“. Má první cesta vedla do vesnice Doljevac, která se nachází v jedné z (toho času) postižených částí země.
Na našem workcampu jsme se, spolu s několika dalšími česko-srbskými kolegy, měli postarat o nápravu škod. Hlavním cílem mise bylo pomoci při rekonstrukci Domova pro seniory a pro osoby s postižením. Rozvodněná řeka zaplavila přízemní prostory stavení a poškodila jeho fasádu. Úkol tedy zněl: srovnat povrch za budovou, opravit zdivo a uklidit přilehlé parkoviště. Volné chvíle jsme pak měli věnovat klientům domova.
Věková škála obyvatel Domova je pestrá. Jak jsem již zmiňovala, přístřeší zde nachází řada seniorů i osob s postižením. Lidé s různými osudy. Někteří sem byli umístěni proto, že jim jejich rodina z finančních důvodů nemůže poskytnout potřebnou péči (stát se v této oblasti sociální podpory příliš neangažuje). Jiní rodinu již nemají a poslední, dle mého nejsmutnější, skupinu tvoří lidé, kterých se jejich nejbližší zřekli. Osudu navzdory – my jsme jim svůj čas věnovali rádi! Najít si však chvilku na tento způsob trávení volna bylo nesnadné.
Dobrovolníků nebylo mnoho, z čehož plynula naše maximální pracovní vytíženost. Když se ale poštěstilo, brávali jsme klienty na procházky parkem, do kavárny nebo jsme vymysleli program ve formě tvořivé činnosti. V těchto okamžicích jsem se cítila jako ryba ve vodě, však také v úvodu článku zmiňuji svou skutečnou profesi.
Zajímá vás, jak jsme se vypořádali s jazykovou bariérou? Pravda, zpočátku jsme se i v nejběžnějších situacích neobešli bez překladatele, ale čeština a srbština jsou dost podobné jazyky, takže jsme se po čase naučili alespoň pár základních frází (nicméně překladatel byl i nadále potřeba).
Přátele jsme nacházeli jak mezi klienty Domova, tak i za zdmi budovy. Místní obyvatelé projevili výjimečně družného ducha. Tu nás uvedli do tajů tzv. bočenje (hry, která mi byla známa spíše jako petanque), jindy zas pohostili pečenou kukuřicí. Jeden ze sousedů byl dokonce natolik fascinován naší misí, že se nám jal pomoci!
V dobrovolnických aktivitách nás během pobytu podpořili pracovníci organizace Proteca. Několik dní nám pomáhali s rekonstrukcí Domova. Na závěr jsme se společně vydali i do nedalekého města Niš, kde probíhalo několik zajímavých akcí. Tisková konference na téma „Povodně“, místní pojetí Her bez hranic a příjemná tečka – jazzový festival Nišville. Nemusím snad zdůrazňovat, že jsme si výlet skutečně užili. Kromě těch z Protecy k nám zavítali také dobrovolníci ze švýcarské IFIL (Iniciative for intercultural learning), kteří jezdí po celém světě, setkávají se s místními organizacemi a pořádají diskuse s tamními obyvateli.
Ani jsem se nestačila rozkoukat a 14 dní uteklo jako ta rozbouřená voda v řece (která Doljevac tak potrápila). Nastal čas loučení, které pro mě nebylo úplně snadné. Sice jsme zde strávili jen dva týdny, ale i za tak krátkou dobu se nám podařilo vnést trochu rozruchu do života obyvatel Domova a navázat přátelské vztahy. S těžkým srdcem jsem vykročila k autobusu. Tento workcamp byl jedinečnou možností nahlédnout do zákulisí i jiného sociálního zařízení, než ve kterém pracuji v Čechách… a tak vůbec. Na shledanou!
Kateřina Uhlířová
Chcete se také zúčastnit workcampu? Nabídku naleznete zde.
