The unexpected expedition: Senegal – Jak se staví knihovny!

Další projekt mých knihovniček Bookfeeding Project se odehrál v Senegalu. Jak to probíhá, když se staví knihovna? Stačily dva týdny a vše bylo hotovo. I v Africe jdou věci rychle…když se chce!

Pojeďte taky jako dobrovolcíci do africké knihovky! Ať už v Senegalu nebo jinde po Africe. Pro více info navštivte FB Bookfeeding a nebo webové stránky Bookfeeding. V případě dotazů a zájmu se neváhejte ozvat na hello@bookfeeding.org

Když jsem přijela do Dakaru, hlavního města Senegalu, už tam na mě čekaly dvě spolužačky. Jedna si tam už za ten rok co já jsem cestovala našla práci, a ta druhá se zase rozhodla se přidat a docestovat zbytek cesty se mnou. Irina tedy původně chtěla jet stopem se mnou celou expedici, ale bohužel měla zdravotní problémy a tak to musela odložit. Spolu jsme si na střeše otevřely vínko, daly pizzu a zavzpomínaly na Kapské Město, kde jsme společně studovaly. Další den se k nám přidala další kamarádka, která přiletěla na týden, aby mi pomohla přivést dva kufry knih pro knihovnu, a aby utekla před stresem ze školy ve Francii. Sestava tak byla kompletní, a my mohly vyjet k hranicím s Mauritánií do vesničky Fora Diawara.

Devět hodin v autobuse, pak dvě hodinky v místním buse a pak hodinka na oslím spřežení a hurá, vesnička se před námi ukázala v polopoušti jako oáza. Děti za námi utíkaly stejně tak, jak to bývá v těch filmech a lidé na nás pokukovali ze všech koutů. Tady moc často běloch opravdu nezavítá.

Poté, co jsme se usadily, jsme navštívili školu, která darovala jednu místnost pro knihovnu. Našim úkolem bylo ji zrekonstruovat, vymalovat, sehnat nábytek a knihy, a tím i otevřít knihovnu. První den jsme jen odpočívaly, rodinka, u které jsme byly ubytovány nás povozila na oslících po okolí. Druhý den se začalo vyklízet všechno možné i nemožné z budoucí knihovny a odpoledne už naše kámošky bohužel musely zpět do Dakaru. Škola a práce volá. Na mě a Irinu ale nikdo nevolal, a tak jsme si to užívaly s barvičkami a oslíky celé dva týdny.

Na oslím spřežení jsem čas od času musela do vedlejších vesnic a městeček pro cement, opravit dveře, nakoupit barvy nebo nový zámek do dveří a jindy oslík přijel za náma a na něm tesař či truhlář. Tak jako tak, podlaha byla postupně opravena a s ní i zdi a my se postupně pouštěli do malování. Písmenka, čísla, ovoce a zvířátka všechno to lítalo sem a tam. Štětců bylo dostatek a tak kdokoliv náhodou procházel a nahlédl do oken na ty dvě bílé holky, chopil se štětce a pomohl nám s tím dílem převelikým.

Dva týdny utekly jako voda, knihovna vyšla asi na 18 000Kč a k dnešnímu dni v ní je pět kufrů převážně francouzských knih. V plánu je dokoupit i pár knih v Pular a Soniké jazycích, kterými se zde také hojně mluví. Jelikož je ale veškerá výuka ve škole ve francouzštině, tento jazyk zůstal i hlavním jazykem knihovny. Samotní učitelé se na tom shodli.

A co nám chybí nejvíce z života v této vesničce? To. jak se lidi měli rádi, jak se zdravili a pili čaj. Čaj se zde totiž pije ve třech nálevech, je to čínský zelený čaj, který je ale velmi sladký a má tradiční způsob přípravy. Přelévá se ze skleničky do skleničky tak dlouho, dokud se na povrchu nevytvoří vrtva pěny. Tradičně je to vždy s pěnou a to proto, že čaj začali pít lidé na poušti a tam, když začne foukat, písek je úplně všude. Pěna měla písek zachytit, abyste pili jen čaj a ne písek, který zůstal chycený v pěně.

A jak se zdraví na takové vesničce? Dlouze! Přeložený příklad pozdravu je zde:
Dobré ráno.
Dobré ráno i tobě.
Jak se máš?
Mám se dobře.
Jak se má tvá rodina?
Má rodina se také má dobře.
Kdy jsi se vrátil ke tvé rodině?
Vrátil jsem se (třeba) v Pondělí.
Je tvá rodina zdravá?
Ano všichni jsou zdraví.
A ty jsi zdráv?
Ano, já jsem také zdráv.
(a teď se role obrátí a klidně se to jede z opačné strany znova)

Zkrátka pozdrav tady není jen prachobyčejné ‚Čáu a Ahoj‘ nebo ‚Jak jde život?‘ ale je to zdlouhavý proces. Nejdelší je to se staršími lidmi, kteří se zdraví ještě tradičnější. Když se vidí už na dálku na sebe začnou pokřikovat tyto věty, postupně se přibližují, a pokud spěchají, potřesou si rukou nebo se obejmou a pokračují ve své cestě a stále, jak od sebe odcházejí opačným směrem, pokračují v těchto pozdravech. Čím více otázek položíte, tím lépe. Někdy se položí i ta stejná otázka ve více variantách. Takto to bohužel už funguje jen v tradičnějších vesnicích, ale i v pracovním prostředí je absolutním minimem, že se ráno pozdravíte osobně s každým spolupracovníkem a zeptáte se na jejich rodinu, popřípadě víkend a zdraví. Minimum, to vám říkám. Ne nadarmo se Senegalu říká země hospitality.