The unexpected expedition: Liberie a Sierra Leone – chudé perly zasažené ebolou aneb jak se žije v nejstarší republice

Alena vypráví své zážitky ze své cesty po Africe  – Země eboly a občanských válek, jak se v nich žije? A jak s zde cestuje?

Když už jsem byla v tomto regionu, nechtělo se mi přeskakovat žádnou zemi, no a tak jsem to podél pobřeží vzala přes všechny malé a prý nebezpečné země. Prý nebezpečné – protože jak jsem se zatím vždy přesvědčila, toho nebezpečí tady moc nečíhá. Ano, možná tam bude kapsářů tolik co v Pražské tramvaji, ale kromě toho tam rozhodně nechodí džunglí vojáci, a i děti uvidíte spíše v uniformě a se sešitem do školy než s kalašnikovem. Zkrátka válkám a konfliktům je konec, ebola už tu taky nějaký ten rok není a přesto, že obě země (Liberie a Sierra Leone) jsou stále poměrně chudé, jsou to krásné.

Nejvtipnější je angličtina místních. Je to takoý slang, že se většinou lidi k vám otočí a úplně změní přízvuk, přitom pořád mluví anglicky. Když jsem se po dvou hodinové jízdě na motorce zeptala, kdy dojedeme do města, pan řidič vyhrknul ‚trí tů fá‘. A já myslela, že si zpívá. Jelikož jsem ale už procestovala nějaké ty země, kde mluví vtipně anglicky, došlo mi, co tím chtěl říct – přijedu po druhé hodině odpoledne!

Trí = 3, tů fá = too far – tedy příliš daleko, takže tři hodiny jsou dále než to kdy přijedu, takže přijedeme kolem druhé, nebo zkrátka před třetí. Ta angličtina je krásný jazyk.

Kromě jazyku zde mají nádherné pláže, hlavně Freetown, které se to hemží expaty (cizinci, co zde žijí) a tím pádem zde najdete i fajn restaurace, italské zmrzliny, a tak vše, na co si můžete vzpomenout. Zkrátka města jsou města, občas trochu špinavější nebo méně zorganizovaná (čti: v chaosu oproti Evropě), ale čím více času tu strávíte, tím více si uvědomíte, že Afrika celkově nežije v chaosu, jen v jiném časovém pásmu. Čas zde zkrátka má úplně jinou roli, rozhodně ne tu, abyste někde ‚včas‘ byli. Vesnice jsou často stále jen se solární nebo žádnou elektřinou, a cesty, kromě těch hlavních, jsou také často off road, když se v době deštů mění v říčky.

No zkrátka, řekla bych, že tyto dva státy se nejvíce podobaly takovým těm co si my v Evropě představíme pod pojmem ‚Afrika‘. Ano, některé státy jsou stále chudé, zde byla válka ještě před patnácti lety a to trvá déle, než se z toho stát vyhrabe. Ekonomika je pomalá a korupce velká. Přesto jsem i zde potkala filmové producenty, známé herce nebo sběratele mincí. I zde mají lidé zájmy jako my v Evropě, tedy alespoň ve městech a i zde si můžete dát pizzu.

Kvůli válce a hustému lesu na téměř celé ploše Libérie zde není turismus příliš rozvinutý a tak jsem zůstala pouze několik dní v hlavním městě. I když jsem po zemi projela celou zemi. Sierra Leone má nádherné pláže a mnohem více národních parků a míst s ekoturismem. Cestování zde je o něco lehčí a krásnější. Lidé jsou ale suproví všude, fakticky.

No a ta ebola? Několik lidí mi řeklo, že mnoho lidí, co umřelo na malárii (protože se báli jít do nemocnice, aby se nenakazili ebolou), byli přičteni jako oběti eboly. Čísla prý byla nafouknutá, aby se do Libérie a Sierra Leone dostalo více peněz z neziskových a mezinárodních organizací, a že to zdaleka nebyla taková panika, jak si lidi myslí. Dokonce mi jeden producent o tématu věnoval film, jenže já nemám na svém pidi PC DVD přehrávač, a tak musím počkat do Evropy než to zkouknu.

Přečtěte si další zážitky Aleny z nejvyšší hory Malawi – Mutanje, Zambie, Zimbabwe, její stopování po JARu, příhodu s malárií z Tanzanie, safari v Ugangě, zda potkala v Burkině Faso teroristu, a jestli je v Pobřeží Slonoviny malárie. Její cestu můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.