Stopování – osobní růst a nezapomenutelné zážitky

#recyklujemeclanky: Přemýšlíte, co vám stopování může přinést? Slýcháváte o těch nevšedních zážitcích, co lidé mají, a hledáte odvahu či potřebujete popíchnout k nějakému velkému dobrodružství? Zde je takové to malé popíchnutí.

Jsem tělem i duší stopařka. Na stopu jsem zažila nelepší dny, týdny i měsíce svého života a nikdy jsem nechápala, proč nestopuje více lidí. Stala jsem se takový stopařským Guru pro několik ze svých kamarádů a o své rady a zkušenosti se ráda podělím i zde.

Já jsem osobně nastopovala po světě kolem 70 000 km, konkrétně po Asii, Evropě a něco málo i Africe. Nejdelší výlet byl z Hong Kongu do Česka přes Kyrgyzstán a Kazachstán s ,,malou” odbočkou do Mongolska a na Sibiř. Mnohem raději stopuji na východě, mé pravidlo zní: ,,Čím dál od západu Evropy, tím pohostinnější lidé a zajímavější zážitky”, ale každý musíme někde začít a z vlastních zkušeností si myslím, že je lepší si na tu pohostinnost zvykat pomalu. Ono málokdo by uvěřil, že nějaký Turek má jen dobré úmysly a žádné postranní, když vás jen tak pozve na dvou denní výlet, zaplatí hotel a jídlo a vozí po krásách regionu, aniž byste mluvili společným jazykem a měli se jak domluvit. Opravdu v tom žádné postranní úmysly nebyly, nakonec to pro mne a mou kamarádku byly jedny z nejlepších dní stopem po Turecku.

Takže pravidlo číslo 1 ve stopování je: Ukažte, že lidem věříte a oni budou věřit vám. Otevřenost se vyplácí. Skočte po každé příležitosti po hlavě!

Hned navážu na pravidlo číslo 2: Cesta je Cíl. Neplánujte si nic, po cestě čeká tolik příležitostí jak změnit plán, že musíte být opravdu flexibilní, abyste z toho vytěžili maximum. Někdo vás pozval na svatbu a vy máte jen “vygajdané” kraťasy? Jděte do toho! Kdyby to byl problém, tak vás nezvou! Kolik já už dostala oblečení, šátků a dek po cestě… Někdo zmínil výlet na ledovec nebo dokonce festival Vikingů? Navrhli vám, že můžete pomoc při sbírání medu či dojení krav? Jděte do všeho, ať už je to jakkoliv (ne)všední!

Pravidlo číslo 3: Nikdy neodmítejte jídlo. Nikdy. I když už to bude vaše třetí snídaně nebo druhý oběd. Opět platí pravidlo, že čím dále od západu, tím je více jídla a lidé jsou pohostinnější. Zapomenete i na to, že jste si někdy mysleli, že babička umí vařit.

Pravidlo číslo 4: Něco za nic. Něco ještě většího za úsměv a za radost.

Zvykněte si, že jsou země, kde lidé jsou prostě pohostinní. Můžou to být farmáři s dětmi, místní štamgasti nebo mladíci. Je to jejich kultura a ne – ne všichni budou za to něco chtít. Oni vám chtějí ukázat svou zemi, svou vesnici, zasmát se nad tím, jak neumíte jíst jejich jídlo nebo jak neustojíte jejich alkohol. Nezneužijí toho. Naše západní myšlení je založené na tom, že vždy je něco za něco. “Oko za oko, zub za zub”. Zvykejte si, ne všichni mají stejné myšlení. Ptáte se, co z toho oni teda mají? Je to jasné, dalších deset let budou vyprávět v místní hospodě, kostele nebo na trhu o tom, jak hostili ty dvě holčiny z dálného Československa a jak ony nevěděly, co je to chapatti, jak to přehnaly s kumyzem nebo jak vtipně jedly rukama či dokonce o tom, jaké divné krabičky s elektřinou si sebou tahaly.

I u nás na západě se najdou fajn lidi, co vás pozvou na kafe či oběd. Pro ně, mi přijde, je to často jakési osvobození od běžného života, zasní si, jaké je to cestovat, poslechnou si příběhy a pak se s úsměvem na tváři a pocitem, že vám pomohli, vrátí opět do své práce a pravidelnosti.

Pravidlo číslo 5: Bavte se s řidičem. Bavte se, i když neumíte jazyk. Máte přece ruce a chytré telefony a umíte dělat zvuky. Oni vám zastavili, často jedinou věc co od toho očekávají je, že se dozví něco o vás a o vašich cestovatelských zkušenostech. Nebo že ve vás najdou někoho, s kým si na svých dlouhých služebních cestách můžou popovídat. Kamioňáci často zastavují, neboť právě tohle jim chybí. Nechat se jen vozit a být tišší je sobecké.

Článek byl původně publikován dne: 30.6.2016