Soutěžní příspěvky – 2. nejlepší článek – Apolenka

Ahoj, všechny vás zdravím.

Dovolte, abych se vám představila. Jmenuji se Apolenka a jsem čtyřletá fenka plemene Labradoodle. Chodím s paničkou jako psí dobrovolník DC ADRA do Centra sociálních služeb v Prostějově.

Když mi bylo sedm měsíců, tak jsme se s paničkou jen tak procházely. Bez nějakého hlubšího cíle
a smyslu.  Zastavila nás cizí paní a ptá se paničky: „Nechcete spolu zkusit canisterapii (psí terapii)?“
„Co je to ta canisterapie? Co tam budeme dělat?“ Dívala jsem se na paničku svýma výmluvnýma očkama, aniž bych věděla, že to, co léčí, je právě ten můj pohled …

Vcházíme do budovy domova pro seniory. Hned za dveřmi slyším: „To je ale krásný pejsek.“
Já to samozřejmě o sobě vím, že jsem krásný pejsek, ale přiznejte si to i vy lidi, nedělá vám dobře slyšet to znova a znova?„Haf“ (to neříkám nahlas, ale je to něco jako u vás lidí jéééé, jůůůů), začalo hlazení a drbání. „Prosím, jestli do toho můžu mluvit, přidejte za ušima a pod bradou, tam to zbožňuji nejvíc.“
Vcházíme do prvního pokoje. Trošku to tam očichám a panička ukazuje na postel? „Haf“, já vážně můžu do postele? Nejsem žádný rozmazlený pes, ale postel je postel. Přiznejte se vy lidé, když ležíte celou noc na zemi, jak vám potom je?  Zachumlám se. To je blaho. Druhý pokoj. „Pejsku, pojď sem,
já tu pro tebe něco mám“.  I naprostý psí nevzdělanec rozumí téhle větě. Piškotek mňam.
Úplně mi čtou mé psí myšlenky. Třetí pokoj, více místa. Panička vytahuje balonek. „My tu budeme řádit?“ „Haf.“ Balonky fakt miluji. Předvádím výskoky i na místě. „To už jdeme domů?“, koukám smutně na paničku. „Vrátíme se ještě?“ Naštěstí ano. Skoro každý týden.

Dostala jsem speciální postroj. Padne mi jako ulitý a když mi ho nasadí, připadám si děsně důležitá. Zvednu ladně hlavu, zpomalím chůzi, abych vypadala elegantně. Nemyslete si, že to nechápu.
Já si chodím užívat, ale současně vidím, jaký mám na ně pozitivní vliv. Třeba jedna paní nechtěla cvičit. Říkala: „Mě tak bolí ruce, já je nemůžu zvednout.“ Vzali jsme ji ven a v nestřežené chvíli jsem
jí položila do klína na vozíčku balonek, ten krásně barevnýJ. Prosebně koukám, valím ty své psí oči, které říkají: „Tak už házej.“ Paní zvedne ruku až nad hlavu a hází. A znova a znova. Za chvíli má odcvičeno a ani o tom neví. A ještě mě za to podrbe za ušima.

Mám nejkrásnější práci na světě. Jsem profesionální mazlící pes.

Napsala: Jana Slováková