Na stáž v Sarajevu – ve městě nikdy nevadnoucích růží
Naše čtenářka Jana se minulý rok rozhodla pro stáž v Sarajevu. Zajímavosti z její stáže a o tom, že o práci musela občas bojovat, si můžete přečíst v jejím článku.
V kavárně je plno a u jediného stolku s volným místem sedí stará dáma, která usrkává svoji silnou černou kávu a vyfukuje dým z cigarety. Její stín jako by byl větší a tmavší než stín všech ostatních. Má zjizvené tváře, vlasy má zahalené hidžábem, ale na krku má malý zlatý křížek. Oděna je do šedivých dlouhých šatů posetých drobnými červenými růžemi a místy potrhaných. Chci odejít, o takovou společnost nestojím… ale pak se jí podívám do očí. Vidím její smutnou oprýskanou a zmučenou duši a její krvácející srdce. Usměje se na mě malým, sotva znatelným úsměvem, jako by bylo těžké zvedat koutky úst. Přisednu si a cítím teplo, které ji obklopuje. Objednám si také kávu a vedeme dlouhý, tichý rozhovor. Mám tolik otázek a ona tolik tajemství. Když odcházím, zeptám se, jak se vlastně jmenuje. Čas ztratil svůj běžný rozměr a já vypila kávu s dámou jménem Sarajevo.
Jak najít stáž v Sarajevu
Když jsem hledala práci v nezisku v zahraničí, poslala mi kámarádka odkaz na Care Česká Republika, kde byla vypsaná řada zajímavých (tříměsíčních) stáží v různých malých neziskových organizacích v Bosně a Hercegovině, organizovaných ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou. Hned jsem se přihlásila a o několik měsíců, v říjnu 2019, tak skončila v Sarajevu. Stáž byla placená, 1 200 euro měsíčně byla pro mně, holku, co se toulala od jednoho dobrovolnického programu k druhému, docela slušná záplata na vybrakovaný účet. A ještě za práci, o kterou jsem měla vážně zájem.
V programu “Lepší sociální ochrana skrze posílení kapacit neziskových organizací v Bosně a Hercegovině” nás bylo celkem osm stážistů, každý v jiné organizaci. Nevěděla jsem, co čekat, ale líbila se mi komunikace se Sarajevskou pobočkou Care i s organizací DUGA, u které jsem měla působit. Zařídili mi bydlení, a dokonce mě vyzvedli přímo na letišti. Navíc jsem v Sarajevu měla dvě kamarádky, které jsem o půl roku dříve poznala na kurzu pro EU AID dobrovolníky, takže jsem hned první večer měla jít s kým na pivo.
Co můžete od Sarajeva očekávat
I když mi Sarajevo přišlo z počátku dost šedivé, zarylo se mi hluboce pod kůži, a ještě teď síla jeho vlivu neopadla. Nevěděla jsem o Sarajevu nic, alespoň nic moc. A pak na mě informace padaly jedna za druhou. Sarajevo, nebo spíš celá Bosna a Hercegovina, je takový stát 3 v 1. A to hned na mnoha rovinách. Historicky například. Bývalo součástí Osmanské říše, později Rakouska-Uherska a nakonec komunistické Jugoslávie. To vše se projevuje v kultuře i architektuře. Já bydlela v Alipašinu Polji plném socialistických paneláků.
3 v 1 jsou také jazyky, kterými se v Sarajevu mluví. Původní srbo-chorvatština byla po válce rozdělena na srbštinu, bosenštinu a chorvatštinu. Asi nikoho nepřekvapí, že Srbové, Chorvati a Bosňáci se mezi s sebou těmi tři jazyky domluví bez problémů. Jen na bohovi se neshodnou. A aby se to nemotalo, 3 v 1 je Bosna a Hercegovina Federace Republiky Srbské, Bosny a Hercegoviny.
Sarajevo je město růží. Rudých růží, které nikdy nevadnou. Jsou všude. U letiště, v centru i na Alipašinu Polji. Zejména tam, kde člověk dohlédne na temné hory, které Sarajevo obléhají. Tam odtud totiž dopadaly mezi lety 1992 – 1995 granáty od Srbských vojáků. Granáty vyhloubily v zemi díru a po válce jedna artistická skupina vzala červenou barvu, a díry po granátech, které zabily více lidí, natřela na červeno. Od té doby se jim říká Sarajevské růže. Válku ale ve městě připomíná kde co. První tři měsíce je na každém kroku, jezdí tam kvůli ní turisté a nedá se jí zbavit.
Jaká byla moje práce
V práci jsem musela trošku bojovat. Brzy jsem se dozvěděla, že šéfka v kanceláři 14 dní nebude a rozhodně na mě nebude mít čas. Zatím jsem měla překládat jeden dokument, který si přivezli z networkingu v Čechách. Jenže já našla anglický originál. Sice jsem dostala stůl a k němu možnost používat jejich počítač, ale práci jsem nedostala téměř žádnou. Přitom jsem vystudovaný sociální pedagog a organizace se zabývala inkluzí dětí z vyloučených skupin – tedy Romů, nebo dětí s postižením, do předškolního vzdělávání. Nic, co by mi bylo vzdálené. Přesto jsem si přišla tak nějak odložená, jen občas přizvaná ke kávě (myslím tak dvakrát denně, káva se v Sarajevu pije často). Nabídli mi, že můžu studovat dokumenty a knížky, které jsem si k tématu inkluze nakoupila ještě v Čechách, abych byla v obraze.
Doufala jsem, že po čtrnácti dnech tohle skončí, ale když se stále nic nedělo, začala jsem o práci bojovat a nutila šéfku ke společnému posezení, abychom se domluvily, jak jim mohu přispět. Naštěstí to po ní chtěla i bosenská pobočka Care. Takže jsme si spolu sedly a vymyslely nějaké aktivity. Ty její byly: „podpora ostatních kolegů“, což znamenalo, že občas zapojím telefon, vypíšu tabulku a jinak budu čekat na konec pracovní doby. Ty moje byly kreativnější (tvorba aktivit do newsletteru pro rodiče), a byly mi schváleny a skutečně jsem pak na nich až do konce pracovala, nicméně o ně ve výsledku byl jen pramalý zájem.
Rozvoj, který jsem od stáže očekávala, se musel odehrávat na hodně osobní rovině. Nedala jsem se a rozvíjet jsem se snažila i bez podpory. I tak to bylo super. Občas jsem pak chodila učit angličtinu do jedné mateřské školky, jinak se věnovala svým dokumentům.
Stáž v Sarajevu – co vše se dá stihnout
Za tři měsíce se dá stihnout neuvěřitelná spousta věcí. Uběhnout svůj první půl maraton, hostit couchsurfaře z Francie, Nového Zélandu, Španělska či Finska, zkolabovat na neznámou nemoc, ochutnat slavné čevapi, navštívit pyramidy a najít tak prapůvodní zdroj živé vody, ponocovat s jazzovými muzikanty v hudebním studiu, organizovat uměleckou událost, udělat si malý kreativní malířský workshop, oloupat kolem čtyřiceti granátových jablek, jít na rande s krásným Američanem, co za dva dny odjíždí zpátky domů, nadýchat se smogu, zamilovat si bar v centru, poznat skvělé lidi a skvělé přátele, lyžovat na bývalých olympijských kopcích, zasadit semínka nových myšlenek, jít na nezapomenutelný koncert kapely Činčila, oslavit Vánoce s přáteli, umíchat si vlastní lektvar z Čagy a medu, prošvihnout promítání budoucího Oskarového filmu, nechat se okrást při dokupování kreditu, jet na černo tramvají a hlavně, vypít hodně „čaše crnog vina“.
Rozhodně si za tři měsíce jde zamilovat jedno město plné růží.
