Jak moc školy otevírají obzory?
Aneb sdílení zkušenosti o tom, jak může jeden zážitek změnit postoj k výzvám a příležitostem a otevřít dveře do světa.
Bildung kennt keine Grenzen – vzdělání nezná hranice
Nedávno mě zaujal krátký příspěvek na Facebooku Univerzity Graz. Popisoval univerzitu jako místo, kde se spolu setkávají lidé v různých životních situacích, s různými očekáváními i potřebami. Doslova jako „hotspot“ společenské rozmanitosti. Jako místo, které inspiruje k přemýšlení a přináší nové pohledy a poznatky.
„Přesně tak,“ napadlo mě, „takhle by to mělo být.“
Do Norska a ještě dál…
Po přečtení toho příspěvku jsem zavzpomínala na to, jak jsem zhruba před rokem vyrazila se svým gymnáziem do Norska. Zúčastnili jsme se jednoho výměnného programu se školou v Leksviku, jehož cílem bylo vzájemné seznámení se s dějinami 20. století.
V tomto článku se zaměřím spíš na to, co mi celá cesta přinesla, ale více o jednotlivých dnech si můžeš přečíst na stránkách projektu. Například o tom, jak jsme všichni přiletěli z Amsterdamu do norského Trondheimu bez kufrů a klepali jsme kvůli tomu dokonce i na dveře norské Armády spásy.
…do Vídně a za poznáním
Náš norský projekt se pro mě stal prvním puzzlíkem k vytvoření většího obrázku. Podívala jsem se díky němu až daleko na sever a dozvěděla se spoustu nových věcí. Třeba to, jak řešit ty ztracené kufry…
Utvrdila jsem se taky v důležitosti některých hodnot – svobody, spolupráce a vědění. Ale hlavně jsem zjistila, že jsem dost dobrá a když chci a snažím se, tak něco opravdu zvládnu.
Po návratu jsem si uvědomila, že bych o tyto radosti nerada přišla. I po projektu jsem chtěla potkávat nové lidi, dozvídat se nové věci, vystupovat ze své komfortní zóny a trochu se překonávat. Odjela jsem proto v létě sama na pár týdnů do Vídně, zúčastnila jsem se různých projektů a workshopů všude možně po ČR a využila snad každé příležitosti, která se kolem mě od té doby mihla.
Vykoukla jsem díky Norsku ze svého rybníčku a objevila oceán
Stačila jen trocha podpory, důvěry a udělat první krok „do neznáma“. Věřila jsem učitelům, kteří mě do Norska poslali, a řekla jsem si, že všechno, co si z toho můžu vzít, „nasaju jako houba“.
Ráda bych proto apelovala na vedení škol, aby se nebálo podobným projektům věnovat čas ve školním harmonogramu. Na učitele a profesory, aby si uvědomili, jak hodně mohou ovlivnit své žáky a studenty. Že často nejde jen o informace, které jim předávají, ale o to, jak silným vzorem se pro ně mohou stát a ponouknout je tak k něčemu, co by je do té doby vůbec nenapadlo.
A především na žáky a studenty: najdi si někoho, kdo tě pomyslně chytne za ruku a dodá ti odvahu, anebo si ji klidně dodej sám/sama. Zkoušej, pracuj na sobě a neboj se!
„Od té doby, co tam studuješ, jsi úplně rozkvetla.“
Tuto větu mi jednou někdo řekl, a já si ji pamatuji doteď. Inspirativní prostředí, hodnoty a vzory, ke kterým se dá vzhlížet. Radost z poznání, učení se a posouvání svých vlastních hranic. Obyčejné věci, které jsem tak ráda získala, ačkoliv rozhodně nejsou vždycky samozřejmostí.
I přesto si ale myslím, že právě tyto „znalosti“ by školy měly vyzdvihovat a svým žákům je různými způsoby předávat. A ti by zase měli chápat, že stojí za to využívat nabízených možností a pak se díky novým zkušenostem a hodnotám posouvat dál.
Podobné zážitky a příležitosti se totiž stokrát vrací, a nikdo nám je už nemůže vzít.
