Ahoj z Estonska!

Půl roku v Estonsku… Co tu furt dělám? Jak to vypadá s mojí EVS a jaká je náplň mé práce? A jak to chodí v Kulturním centru v létě na malém městě? Inu, hned vám to všechno povím…

Welcome to Abja-Paluoja! Ano, ano, to už tady bylo. Takže, jak to bylo dál? Co se dělo potom, co jsem dojela za sedmero hor a sedmero řek do země bez hor, ale se spoustou lesů a s mořem? Začala jsem pracovat v kulturním centru v malém městečku. Je to práce různorodá, zábavná a občas docela makačka. V sále tu máme staré židle, které musíme v jednom kuse přesouvat a přenášet, aby místnost byla vhodná k té či oné aktivitě. Řeknu vám – lepší jak posilovna (která je v Abje taky!).

Kromě přenášení židlí je taky potřeba místnosti a sály vyzdobit, připravit pro slavnosti – třeba ten velký svátek nezávislosti 24. února, což je obrovská sláva v celém Estonsku a vlajky vlají a hudba hraje a všichni jsou vymódění a nejvíc ti, které sám prezident vítá ve svém sídle a potřásá si s nimi pravicí, což všichni s nadšením sledují v televizích a probírají róbu dam a kolik svých kamarádů tam viděli. Ale výzdoba na Den matek nebo každoměsíční setkání seniorů je stejně důležitá.

Samozřejmě jsem byla nadšena z představy, že budu pracovat v kultuře a budu moct přispět svou troškou do mlýna něčím zajímavým! Nějaké tvořivé workshopy nebo astrologická setkání a povídání, něco o českých a estonských tradicích a legendách… Tak nějak jsem si ale rychle uvědomila, že v tomto pidiměstečku není moc lidí, co by byli schopni či ochotni mluvit anglicky a moje jazyková vybavenost je sice velmi zajímavá, ale estonštinu mám stále na úrovni A1. A rusky rozumím, ale nemluvím.

A tak sešlo z „astro-ezo“ plánů, z nápadů o povídání o rozdílnostech a podobnostech mezi Českem a Estonskem. Když neumím mluvit jazykem domorodců, tak jsem při takových aktivitách v háji. Takže co s tím? Začala jsem s hodinami jógy, kdy se zas tolik mluvit nemusí a když jo, tak mi pomohla moje šéfová.

Další činnost, kterou v našem kulturním centru zvládám bravurně je tisk, stříhání, kopírování, lepení a zakládání do šanonů. Ano, někdo to prostě dělat musí. Jen si tak říkám, že řezačka by se občas fakt hodila. Obzvlášť, když je potřeba nastříhat plno lístků na promítání filmu, nějaké divadelní představení, koncert nebo všechno. Stříhání a přesnost mi dělají docela problém, geometrii jsem neměla ráda a vadilo mi, jak záleží na každém centimetru. Inu, teď alespoň mohu procvičovat svou trpělivost. Obzvlášť, když musím pověsit výstavu fotek na stěny, kde funguje „geniální závěsný systém“ a mít fotky ve dvou dokonalých řadách je prostě nemožné. Ale i z této děsivé činnosti se může stát zajímavá několikahodinová meditace.

Nejvíc tady ale zlepšuji svoje fotografické dovednosti. Díky bohu za tento můj koníček, díky kterému se na akcích necítím zbytečně nebo lajdácky, ale vím, že pracuju. A užívám si to. I když mám mnohdy docela nervy z toho, jestli budou fotky dobré. Největší foto zážitek pro mě byly oslavy města aneb čtyři dny plné akcí a koncertů. A já byla hlavní (a vlastně téměř jediný) fotograf. Uf. Cítila jsem, jak mi na ramena dopadá těžká váha zodpovědnosti. Zachytit atmosféru dní, fotit taneční vystoupení dětí i seniorů, divadla a koncerty jak v sále, tak v noci venku, běžecké závody kolem jezera… Jeden z největších zážitků mé kariéry zde, kdy jsem si uvědomila, že mi ti dává možnost vyzkoušet si toto focení z akcí, které mě nikdy moc nebavilo a pořádně jsem ho ani nezkusila. Teď jsem mohla objevit jeho krásy.

Příjemným zpestřením bývají akce, které pořádá moje koordinující organizace EstYES nebo Národní agentura. Propagují EVS a projekty Erasmus+ a oslovují nás, dobrovolníky, jestli bychom jim s tím náhodou nechtěli pomoct. Je fajn říct ano a opravdu tam jet. Pro mě je to možnost, jak se podívat do nějakého města a nechat si pak proplatit cestu (juch!), jak poznat jiné dobrovolníky v Estonsku, jak si užít zábavu a být zas o něco užitečnější. Takto jsem byla povídat o EVS ve škole, pomáhala jsem během Dne Evropy v Tallinnu nebo během debatního festivalu v Paide.

Jojo, léto je prostě ve stylu různých festivalů, oslav měst a podobných setkání. Kultura je jinak docela mrtvá, speciálně v malých městečkách jako je ta naše Abja-Paluoja. S jarem totiž všichni začínají trávit čas na svých zahradách a polích a do podzimu to jinak nebude. Všechny pravidelné aktivity začnou až v říjnu, léto je prostě předurčený k práci na zahradě. Takže moje lekce jógy pěkně rychle skončily, ve sboru na jaře bylo tak málo žen, že jsem slyšela svůj vlastní hlas a kromě Svatojánské noci a čtyřdenních oslav města je tu prázdno. Nicméně to znamená, že moje pracovní doba je jen do pěti hodin a pak mám ještě docela čas užít si slunečný večer a nějakou procházku v lese!

Teď už se noci zase prodlužují a dny zkracují, víc prší a podzim klepe na dveře. Jak se říká – „winter is coming“ a s přicházející zimou se veškeré obyvatelstvo opět objeví v prostorách Kulturního domu a bude se dožadovat nějaké zábavy. Inu, od toho tu jsme, že. Už plánuji nějaké žonglování, cestovatelské večery a když se tu staví na návštěvu můj otec, může na husličky zahrát nějaké ty lidovky!