EVS v Chorvatsku – III. část
Jaké to je strávit skoro rok v zahraničí s lidmi tří různých národností? Dostavil se kulturní šok pro Čecha v Chorvatsku? Jsou stereotypy o Italech pravdivé? A co vám vlastně dá zkušenost z EVS?
Jedenáct měsíců mé dobrovolné služby v Chorvatsku uteklo jako voda a já se už zase rozkoukávám téměř po roce v Česku. Jakých těch jedenáct měsíců bylo? Co mi EVS dalo nebo vzalo? A doporučil bych dobrovolnictví v zahraničí ostatním i po vlastní zkušenosti? Na tohle a mnohem víc se pokusím odpovědět v článku.
Je to jako včera, když jsem v Brně začátkem loňského září nastoupil do autobusu a rozjel se směr Vídeň a dále do Chorvatska. Nevěděl jsem úplně, co mě čeká, o Evropské dobrovolné službě jsem věděl skoro jenom to, co mi prozradila Markéta z Mladiinfo na předodjezdovém setkání. Mísilo se ve mně zvědavé očekávání s určitou obavou, co když si s některým z budoucích spolubydlících/kolegů nesedneme. Ono když s někým trávíte společně v podstatě celý čas v práci a ještě i doma, je potřeba, abyste byli na stejné vlně. Za těch 11 měsíců se z vás můžou stát buď nejlepší přátelé, nebo se začnete hodně intenzivně nesnášet. Zvlášť, když bydlíte v poměrně malé vesnici a většinu volného času prostě chtě nechtě musíte trávit spolu. Naštěstí, stejně jako na Erasmu, jsem i tady narazil na skvělé lidi, kteří se stali mou další rodinou a Brtonigla už asi čtvrtým místem, které můžu nazývat „doma“.
Tím se dostávám k tomu, co mi moje EVS dalo. V první řadě možnost poznat spoustu super lidí z celé Evropy díky on-arrival a mid-term trainingu pro dobrovolníky z celého Chorvatska. Samozřejmě v první řadě jsou moji kolegové z LDA – Mattia, Simona a Kimberly (a Kristina, která po prvním měsíci odjela domů), ale i prezident LDA Umberto a projektový manažer Eric, kteří se o nás po celých těch 11 měsíců naší služby starali jako o vlastní a byli nedílnou součástí naší EVS rodiny. Doufám, že se se všemi brzy uvidíme.
Kulturní šok v Chorvatsku?
Když jsem zmínil své přátele, jaké vlastně je soužití s lidmi různých národností, nebo obecně život v zahraničí? V předchozím článku jsem slíbil rozepsat pár vět o stereotypech a kulturním šoku, které, naštěstí v omezené míře, samozřejmě přišly. Chorvatsko je pro většinu Čechů příjemnou dovolenkovou destinací a je nám kulturně i jazykově blízké. I přesto se našly během mého dobrovolnictví věci, které mne překvapily. Jak už jsem psal v prvním článku, Chorvati jsou posedlí dopravními omezeními. Začátek vesnice, tedy padesátka, po sto metrech změna na čtyřicítku a po dalších sto metrech na šedesátku na rovné silnici bez zatáčky, přechodu nebo křižovatky. Prostě asi dostali nějakou dotaci na výrobu značek, jinak nevím. Chorvatsko je přece jen Balkán, tak jsem očekával divoké řidiče, ale v tomhle ohledu se Chorvati nemohli měřit se Simonou, která je z Makedonie. Celkem tedy příjemné překvapení, až na nedávání blinkru při výjezdu z kruhového objezdu. Pokud jsme potřebovali jet někam autobusem, skoro všechno jelo načas, všude byla klimatizace a někde i wi-fi, palec nahoru. Na co jsem si za ten skoro rok nezvyknul, a v čem jsem byl já „ten divnej“ ve srovnání s ostatními, byla praxe číšníků v restauracích, kavárnách a barech. U nás po dopití hned někdo přijde, v Chorvatsku si ho musíte zavolat, ať už chcete platit nebo další rundu. V Čechách něco nepředstavitelného, že? Pomalejší pracovní tempo a to, že na kafe je vždycky čas a co se může udělat dneska, může se udělat i zítra, to je v této části Evropy naprosto normální. I když například v rychlosti a kvalitě opravování silnic se máme od Chorvatů co učit. Poslední kulturní zajímavostí odlišnou od nás je, že jak v Chorvatsku, tak v sousedním Slovinsku, je ve státní svátky všechno zavřené. Všechno. Úplně. Nezáleží, co a kde potřebujete, máte prostě smůlu. Jediná výjimka jsou kontroly na hranicích.
Stereotypy pravdivé i nepravdivé
Slíbil jsem také potvrzení nebo vyvrácení některých stereotypů. Pokud jde o Italy, všechny stereotypy, které o nich kolují, jsou pravdivé. Kromě jednoho. Říká se, že každý Ital umí zpívat. Není to pravda. Mi dispiace, Mattia. Zároveň varování pro všechny, kdo by chtěli nějakého Itala přesvědčit ke vstupu do nějaké sekty nebo koupi jakéhokoli (ne)super zboží za (ne)super cenu. Nemáte šanci. Italové mluví víc a rychleji než vy. Rada číslo dvě. Nikdy, ale opravdu nikdy, si nedávejte před Italem něco s kečupem. Ani nežertujte, že máte kečup rádi ke špagetám nebo pizze. Mohlo by to být to poslední, co v životě uděláte. Jinak jsou Italové moc milí lidé, umí skvěle vařit, dobré jídlo a dobré víno je pro ně vším, stejně tak rodina a přátelé.
Pokud se řekne Německo, spousta lidí si představí pivo a klobásy. Není tomu úplně tak, alespoň u mladší generace, která ujíždí na třídění odpadu, vegetariánství a čemkoli, co je eko nebo bio. Současní mladí Němci mají pořád v ruce mobil (slovo „pořád“ čti jako „opravdu pořád“), moc rádi a dlouho se sprchují a při vyslovení slova dobrodružství padají. To jim ale nebrání jít do všeho po hlavě a vyzkoušet všechno možné i nemožné, nic není problém. Není jim jedno, co se kolem nich děje, jsou aktivní, hodně a rádi cestují a poznávají nové věci. Na závěr jedna rada pro muže. Německé dívky jsou emancipované. Hodně. Když jim otevřete dveře, podáte kabát nebo s něčím pomůžete, aniž by vás o to požádaly, považují to málem za urážku. Gentlemanství nebo kavalírství je skoro sprosté slovo a naprosto nepochopitelná věc. Inu, mezikulturní výměna.
O Makedoncích jsem žádný stereotyp dosud neslyšel, tak není moc co potvrzovat nebo vyvracet. Šílení řidiči a řidičky. Jsem rád, že můžu tenhle článek vůbec psát. I když poté, co jsem viděl, jak vypadá doprava v Sarajevu v Bosně, mám určité pochopení pro Simonin styl řízení. Jsou hodně hrdí na svoji zemi, ostatně jako všichni na Balkáně. Mají údajně nejlepší ajvar, víno, sýry a házenou na světě. Jestli nejlepší nevím, ale dobré rozhodně. A další rada na závěr. Nehrajte s Makedonci jejich karetní nebo deskové hry. Vymyslí si pravidla, která pak v průběhu hry upravují, případně přidávají nová tak, aby se jim to hodilo. Nebo hrajte, budou rádi, ale rozhodně ne o peníze.
Máte možnost vycestovat? Jděte do toho!
Kromě přátel z celé Evropy, které jsem získal (a díky tomuto článku pravděpodobně i ztratil), vám rok v zahraničí dá hodně z hlediska profesního i osobního rozvoje. Získáte spoustu nových zkušeností v oblastech, které pro vás předtím byly neznámé, nebo zdokonalíte schopnosti, které jste již měli. V každém případě si zlepšíte angličtinu, možná i naučíte další jazyk. Získáte odlišnou perspektivu na svět kolem sebe a na vlastní zemi. Uvědomíte si, co by se dalo dělat lépe, ale i to, čeho bychom si měli vážit, ale bereme to jako samozřejmost. Zjistíte, že svět není černobílý, a že lidé z rozdílných zemí toho s vámi mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát; rozhodně více, než nás rozděluje. Poznáte lépe i sebe sama, zjistíte, jak reagujete v krizových nebo nepředvídatelných situacích. Dokážete lépe poznat a využít své silné stránky a uvědomíte si chyby, které máte. Získáte sebevědomí a samostatnost. Budete cestovat a poznáte cizí země, díky dlouhodobosti EVS i jinak než jako obyčejný turista. Můžete být i inspirací pro ostatní ať už je naučíte jíst křen, správně lít pivo do sklenice nebo i něco důležitějšího a více vznešeného. A v neposlední řadě získáte spoustu zážitků, na které jen tak nezapomenete.
Italský večer, který završil sérii mezinárodních večerů organizovaných námi dobrovolníky – prezentace o Itálii, ochutnávka italské kuchyně a promítání italského filmu, bohužel místní moc zájem neměli.
Zip-line v Pazinu, kde vás pustí na laně nad propastí, nejdelší jízda má 280 metrů
Tým Local Democracy Agency Brtonigla – s námi ještě projektový manažer Eric
Byl čas i na výlety, tahle fotka je z mauzolea Petra II. v národním parku Lovćen v Černé Hoře, odkud je krásný výhled na všechny strany a kam jsme se podívali během týdne volna v rámci výletu do Bosny a Černé Hory.
Foto: archiv autora
