EVS jako nejlepší životní zkušenost? Samozřejmě, ale…

Zhruba před rokem odjížděl Miro do Skopje, kde v kanceláři Mladiinfo International prožil svou Evropskou dobrovolnou službu. Jeho zážitky byly naštěstí především pozitivní, jak ale sám zjistil, nemusí tomu být vždycky tak. Miro se proto rozhodl zprostředkovat příběh svého kamaráda, kterého v Makedonii potkal.

„Evropská dobrovolná služba je nepochybně vynikající zkušeností pro každého mladého člověka. Během devíti měsíců strávených v Makedonii jsem prošel výraznou proměnou k lepšímu, a kdybych vedle sebe postavil dvě osobnosti, jedna znázorňující mne samotného před a druhá po EVS, měly by společné asi tak jen jméno napsané v pasu. Pozitivní zkušenost v mém případě je nesporná, avšak rozhodně ne obecně platná pro všechny EVS projekty. Až příliš často jsem potkal dobrovolníky, jejichž EVS byla špatně od začátku do konce. Špatná organizace, nulová komunikace, žádná práce či absolutní nezájem o dobrovolníky. I to jsou aspekty běžné v projektech EVS trvajících až dvanáct měsíců. Dvanáct měsíců, nicnedělání, nudy a nezájmu. Ve srovnání s těmito pekelně nefunkčními projekty, se můj bezproblémový a dobře fungující projekt jeví o to cennější. A právě srovnání dvou různých projektů EVS, špatného a dobrého, se budou věnovat následující dva články, protože je potřeba ukázat všem budoucím zájemcům o podobný projekt obě strany mince. EVS může představovat jednu z nejlepších životních zkušeností mladého člověka, posunující ho ve všech směrech kupředu, ale též může být, kvůli nezájmu a neschopnosti druhých, zdrojem zklamání, nespokojenosti a frustrace.

Reprezentantem špatně fungujícího a mizerně zajištěného EVS projektu bude v našem příběhu jeden polský dobrovolník. Říkejme mu třeba Dominik. S Dominikem jsem strávil nejeden večer nad pivem, vínem, rakijí, vodkou či nekonečným výčtem dalších alkoholických nápojů zahloubán do diskuze na rozličná témata. Během těchto diskuzí jsem mohl pozorovat celkový vývoj jeho EVS, od mizerného začátku, až po bídný průběh. Konce jsem se bohužel nedočkal, neboť můj projekt skončil dřív než jeho, ale zde je namístě použít oblíbenou větu z konce pohádek – „A pokud neumřeli, žijí tam šťastně dodnes“ (v případě Dominika by se pouze použilo jednotné číslo a vypustilo ono šťastně). Původcem všeho zla je v tomto příběhu hostující organizace, kterou nazvěme jednoduše Organizací. Organizace byla v projektech EVS absolutním nováčkem a skupina dobrovolníků kolem Dominika byla prvním pokusem, jak se zapojit do tohoto evropského programu. Být nováčkem v oboru nepředstavuje až takový problém, pokud lidé v organizaci berou celý projekt vážně a dělají maximum pro jeho úspěšný průběh a výsledek. Bohužel přístup Organizace postrádal prakticky vše, co je pro úspěšné dokončení projektu třeba. O této skutečnosti se měl náš hrdina přesvědčit už v prvních týdnech svojí EVS během rozhovorů s dalšími dobrovolníky v Organizaci. Ne vždy vlastně během rozhovorů. S rakouskou dobrovolnicí se Dominik nikdy nesetkal. Toto děvče se muselo kvůli nevyřízeným vízům vrátit po třech měsících zpět do vlasti (standardní proces pro většinu dobrovolníků, kdy víza zařizuje hostující organizace), kde se měla zmíněná víza vyřídit v rámci jednoho až dvou týdnů. Avšak ani po třech měsících dalšího čekání v Rakousku víza nebyla, a proto rakouská dobrovolnice jednoduše celý projekt vzdala a do Makedonie se už nikdy nevrátila.

Strávit z ročního projektu čtvrtinu času doma přeci jenom úplně nenaplňuje původní myšlenku EVS. Některé osobní věci zanechané v jejím pokoji v marné naději na návrat byly němou, leč výraznou připomínkou neschopnosti Organizace. Zkušenosti francouzské dobrovolnice se nesly ve velmi podobném duchu. I ona si po třech měsících sbalila kufry a vydala se pro svá víza do Francie. Do Makedonie se vrátila po dvou měsících. Sice bez víz, ale aspoň s drobnou útěchou, že může jako občan EU strávit v Makedonii další tři měsíce, během nichž se zapeklitá vízová záležitost snad nějak vyřeší. Avšak zapeklitá vízová záležitost se nijak nevyřešila a tak si francouzská dobrovolnice podruhé sbalila kufry a nasedla na letadlo směr Francie. Tentokrát natrvalo. Z ideály a energií naplněného mladého dobrovolníka dokázala Organizace svojí neschopností vytvořit zahořklého a nenávistného člověka, o jehož návratu do Makedonie silně pochybuji.

Dominikova vízová anabáze obsahovala oproti předcházejícím příběhům určitý pokrok, neboť Organizace byla v jeho případě schopna víza zařídit. Po třítýdenním pobytu ve Varšavě se Dominik v srpnu vskutku vrátil s platnými vízy, jejichž platnost však byla do poloviny listopadu 2015 (jeho projekt končí v březnu 2016). Na poměrně logickou otázku co dělat až za pár měsíců víza vyprší, reagovala Organizace se stoickým klidem. Je dost času, všechno se vyřeší, až to bude aktuální. Není překvapením, že samo se nevyřešilo nic, a tak Dominik v půlce listopadu cestoval na nucený výlet do bulharské Sofie. Překročení hranic umožnilo další tři měsíce oficiálního pobytu v Makedonii, což je nepochybně příjemná úleva, neboť až do konce února se nemusí nic řešit.

Výhodou mizerné EVS je, že přináší spoustu zajímavých příběhů a výjimečných zážitků, které člověk na dobře fungujícím projektu nezažije. Třeba hledání nového bytu. Zajištění bydlení na EVS je obvykle povinností hostující organizace a je hrazeno z rozpočtu celého projektu. Nejinak tomu bylo i v případě Dominika, alespoň tedy do konce září. Tehdy však z Makedonie odjel poslední Dominikův spolubydlící (jediný dobrovolník, který v Organizaci dokončil EVS podle plánu) a Organizace rozhodla o zrušení pronájmu dosavadního bydlení. Dominik tak dostal strohou informaci, ať si bydlení najde sám. Nikoho až tak nezajímalo, že se jedná o porušení všech dohod v rámci EVS, stejně tak jako nikoho nezajímalo, kde bude dobrovolník bydlet do doby, než si najde nové bydlení. Všechny námitky byly vyřešeny celkem jasným sdělením. Buď si byt najdeš sám, nebo se vrátíš do Polska a počkáš, až ti byt najdeme my. Po předchozích zkušenostech jsme všichni věděli, jak dlouho by takové hledání bytu trvalo a kdy by se zhruba Dominik vrátil zpět do Makedonie. Nikdy.

A tak se jednoho dne náš malý Poláček objevil na našem bytě jako přechodný host s veškerou svoji výbavou a s polovinou výbavy svého předchozího bytu. Toto praktické vybavení na cesty bylo zabaleno asi do pěti tašek, tří krabic a velkého batohu a zabralo zhruba polovinu celého jednoho pokoje. Tímto okamžikem začalo usilovné hledání nového bytu, nebo alespoň volného pokoje. Aby bylo hledání zábavnější, stanovila Organizace výši měsíčního nájmu na 100 Euro, vyšší částka byla nepřijatelná. Najít ve Skopje podnájem za 100 Euro na měsíc není nemožné, ale je to značně obtížné. Asi tak jako najít podnájem za 100 Euro na měsíc v centru Prahy. Po týdnech hledání se nakonec slavil úspěch, neboť byt 1+kk byl nalezen. Nestál sice 100 nýbrž 120 Euro, ale nic jiného k dostání jednoduše nebylo. Organizace ze svého slova neustoupila a nic nad 100 Euro vskutku nezaplatila, a tak si náš smutný hrdina každý měsíc doplácí 20 Euro ze svého. Nicméně v novém bytě žije šťastně dodnes (podle nejposlednějších informací si už platí sám celý nájem).

Výčet nedostatků Organizace by mohl vydat na další článek. Absolutní nezájem o návrhy dobrovolníků, žádný pevně stanovený rozvrh práce, neschopnost komunikace v angličtině, nepřítomnost jazykových kurzů. Jazykové kurzy byly nakonec velmi rafinovaně nahrazeny každodenní činností v Organizaci. Jelikož prakticky nikdo z Organizace anglicky neuměl, byli dobrovolníci jednoduše donuceni nějak se naučit makedonsky či albánsky, aby vůbec mohli fungovat při jejich každodenní práci. Člověk by řekl, že je to vlastně nejlepší jazyková škola. Jenom si nejsem jist, jak by se na to tvářila Evropská Unie, jež investuje nemalé prostředky do těchto projektů a očekává dodržování určitých pravidel.

Příběh nešťastného Poláčka by měl sloužit jako určitý návod pro všechny, kdo by se chtěli účastnit EVS. Vskutku stojí za to prověřit si organizaci důkladně předem. Zjistit si vše o její činnosti, projít všechny její minulé projekty, kontaktovat bývalé dobrovolníky a zeptat se na jejich zkušenost, kontaktovat více členů organizace atd. Šance na dobrou a bezproblémovou EVS je pak přeci jenom o něco vyšší. I když na druhou stranu hledání bytu ve Skopje, neustálé řešení povolení k pobytu či nucená komunikace v makedonštině může mít pro někoho taky své kouzlo. Příběhy jsou to rozhodně k nezaplacení, takže každý ať se rozhodne sám.“