Dobrovolnictví v Bulharsku
Znáte ten pocit, když vám přátelé a známí vyprávějí zážitky ze svých stáží, studijních programů v zahraničí,dobrovolnických akcí nebo když jen brouzdáte po netu a narážíte na nabídky projektů nejrůznějších témat, články a… zkrátka ten pocit už taky konečně někam vypadnout? Marně si představujete, jaké by to mohlo být, a tiše závidíte.
Tak jsem to dělala alespoň já, než jsem si konečně řekla dost, zavřela všechny strašáky do skříně, sedla k internetu a započala fázi ,,co udělat se svým budoucím já během letních prázdnin”. Červen se přehupoval do druhé poloviny, nabídek už bylo poskrovnu, proto jsem zabrouzdala na fb stránky nabídek dobrovolnictví či brigád v zahraničí na léto na vlastní pěst. Nevýhodou takových nabídek je, že nemáte nikdy stoprocentní jistotu, zdali to není nějaký podvrh a také garanci, že budete dělat přesně onu věc a dostanete zaplaceno tak, jak se píše v inzerátu. Proto je potřeba být v prvé řadě více obezřetnější a nabídky si co nejlépe ověřit, než se definitivně rozhodnete vydat na cestu. Já jsem měla docela štěstí, stačilo odepsat na pár nabídek, které mě zaujaly, a už se pomalu začala rýsovat mlhavá představa, kam se v létě vydám.
Nakonec zvítězil inzerát hledající dobrovolníky do jednoho podhorského hostelu v Bulharsku ve městě Veliko Tarnovo, které se nachází na severu Bulharska. Upřímně o tom městě jsem slyšela poprvé v životě, a právě o to víc mě zaujalo, když jsem zjistila, co je vlastně zač. Město carů, jak se mu taky přezdívá, se nejvýrazněji zapsalo do historie za druhé bulharské říše, kdy bylo jejím hlavním centrem. Díky bohaté minulosti je tam dodnes cítit atmosféra starých časů v podobě památek, které nyní slouží především jako turistické atrakce. V okolí města se rozprostírají zelené pahorky hor, což ještě umocňuje samotný prožitek. Hostel samotný je určený spíše pro nadšence horské turistiky, které mají možnost si zde užít dostatek.
Po zjištění všech nezbytných informací ohledně cesty, podmínek pobytu, nákupu letenky a mého nenáviděného balení zavazadla jsem konečně mohla vyrazit na cestu. Ještě pusu mamce a hurá do světa. Nebudu lhát, když řeknu, že ve mě v tu chvíli byla malá dušička a říkala jsem si, co mě to napadlo, ale ten pocit brzy rozptýlila myšlenka na nové zážitky, díky kterým budu zase o něco bohatší.
Když jsem dorazila na místo, čekal na mě v uličkách ztracený, malý hostel s terasou obrostlou vinou révou. Překvapilo mě, že celý hostel je vedený pouze dobrovolníky, kteří se starají v podstatě o všechno, od úklidu po zábavu pro hosty. Díky tomu zde panuje vážně skvělá, uvolněná atmosféra. Po ránu si můžete s ostatními zacvičit jógu nebo tai chi a večer zase nekonečné rozhovory a párty time s hosty hostelu, kteří přijíždějí doslova ze všech koutů světa. Během dne na mě čeká obvykle nějaký úklid, příprava snídaně pro hosty, nákup potravin a tak podobně.
Jsem zde zatím krátce, ale již jsem měla možnost poznat zapálené cestovatele z nejméně dvaceti zemí světa. Dozvěděla jsem se například o tajích kolumbijské kuchyně, o životě na Taiwanu, vyslechla jsem si příběh muže čínské národnosti, který procestoval bezmála celý svět pouze s batohem na zádech, nebo zážitky amerických studentů, kteří se rozhodli prostopovat Evropou.
Místní lidé dokreslují pohodovou atmosféru vysedáváním na zápraží domů a jejich neustávajícími živými diskuzemi o všem možném i nemožném. Ačkoli bulharština patří mezi slovanské jazyky, mezi které řadíme také češtinu, těžko se tady domluvím, aniž bych nemusela použít angličtinu nebo řeč těla. Mám konečně možnost naplno ukázat svůj pantomimický talent. V Bulharsku lidé píší azbukou, takže jména ulic a náměstí si můžu akorát domýšlet, nicméně pokud mám někam namířeno, lidé jsou vždy ochotní pomoci a ukáží mi směr. Pokud máte rádi lehkou kuchyni plnou zeleniny, balkánského sýru, oliv a podobně, Bulharsko si zamilujete.
Nakonec jsem ráda, že jsem překonala svůj strach a vyrazila někam do neznáma. Pokud jste jako já a stále čekáte na ten správný moment někam vyrazit, tak ta chvíle je právě teď. Čeká na vás jedno velké dobrodružství.
