Dobrovolnictví? Ano! Ale…

Dobrovolnice Anička upřímně popsala, jak skvělé příležitosti dobrovolnictví přináší, a že není důvod se bát!

Když jsem se loni na jaře hlásila do programu Evropského dobrovolnictví, nebylo to proto, že by můj život trpěl chronickým nedostatkem dobrodružství. Ani proto, že bych si chtěla prodloužit bezstarostné studentské roky, či snad, že bych nevěděla, co se sebou… Spíše naopak. Já až moc dobře věděla, co se sebou. Měla jsem profesní plán a dobrovolnictví do něj sedlo naprosto skvěle.

Pařížská univerzita? Proč ne!

Všechno to začalo na podzim roku 2022, kdy jsem jako slepý k houslím přišla ke studiu na nejprestižnější pařížské univerzitě. Její jméno jsi pravděpodobně v životě neslyšel/a. Sciences Po v Česku není zas až tak proslulá, ale zkuste říct Francouzům, že tam studujete (a zamlčet přitom, že je to přes Erasmus – je totiž o dost lehčí dostat se tam na Erasmus, než na klasické studium)! Teď tady flexím, ale musím se přiznat, že při podávání přihlášky jsem neměla ani tušení, co je to za školu. A popravdě mě to ani moc nezajímalo. Od Erasmu jsem si slibovala, že se stanu součástí nějaký velký international party, se kterou budeme jezdit po výletech a obrážet diskotéky a maximálně si ještě zdokonalím francouzštinu.

Všechno je jinak

Nebudu tě napínat, nestalo se nic z toho. Mohla bych napsat celou knihu o tom, jak se z Aničky, která na konci srpna přijela do Paříže zatížená všemi existujícími stereotypy o Francouzích, která všechno nechávala na poslední chvíli (takže pak dva týdny trávila noci na hostelu a dny žebráním o pokoj po ubytovnách), která nosila baret (a myslela to vážně) a která za boha netušila, co sakra jednou chce dělat, se stala za čtyři měsíce rozhodná a ambiciózní Anna se srovnanými prioritami, touhou se vzdělávat a s vědomím, že její budoucnost je žurnalistika a vysněná škola Sciences Po. Proč tady píšu o Erasmu, když článek má být o dobrovolnictví? Vydrž, dostaneme se tam, slibuju.

Na míle daleko

Aby se můj sen mohl uskutečnit, chyběly mi dvě věci: úroveň C1 ve francouzštině (čemuž jsem byla na míle daleko) a doporučení od zaměstnavatele. Jako tehdejší studentka ukrajinistiky a mezinárodních vztahů, jsem si přivydělávala všelijak. Žádné z těch zaměstnání nebylo ale natolik seriózní, aby reference z něj přijímací komisi nevykouzlila ironický úšklebek na rtech. Považ, francouzsky téměř ani nekvákne, že chce dělat žurnalistiku si usmyslela před půl rokem a její novinářský vrchol byla „reportáž“ ve školním časopise před pěti lety…

Dobrovolnictví se vyplácí

Já se sice nacpu, kam můžu, ale tohle by byla drzost i na mě. Takže jsem se do toho opřela, v průběhu jarního semestru 2023 si zapsala všemožné předměty na zdokonalení francouzštiny a začala se poohlížet po nějaké zkušenosti, kterou by přijímací komise mohla brát seriózně. Do oka mi padlo roční dobrovolnictví ve francouzském komunitním rádiu. Hned jsem se přihlásila. Než jsem se stihla přihlásit kamkoliv jinam, byla jsem
vybrána.

Důležitost motivace

A tak jsem se v říjnu 2023 ocitla v Mylhúzách, kterým sice můj současný šéf z vlastenectví říká „capitale du monde“ (= hlavní město světa), ale popravdě jsou spíš klasifikovatelné jako „zapadákov“. Přesto na tohle příhraniční průmyslové městečko nedám dopustit. Plním si v něm svůj sen. Proč tohle všechno píšu? Protože jsem ti chtěla ukázat svůj rozhodovací proces a svou motivaci. Motivace je totiž aspekt, na který se při výběru dobrovolnictví často zapomíná.

Nic nepřijde samo

Spousta lidí jede do zahraničí jen proto, že můžou. Jen proto, že cestování je natolik dostupné, že vyjet alespoň jednou v životě za hranice své země se jim zdá téměř jako povinnost… Někam se přihlásí a vlastně ani neví proč. Kromě toho, že jim práce, kterou si „vybrali“, nic neříká a vlastně se jí do budoucna nechtějí věnovat, dorazí na místo a diví se, že tam po nich někdo něco chce, div je to neobtěžuje. Toto se samozřejmě propisuje do vztahu s jejich „zaměstnavateli“ a spokojenost není ve finále ani na jedné straně.

Nespravedlnost?

Za svých skoro pět měsíců v Mylhúzách jsem už pár takových dobrovolníků zažila. Pro příklad nemusím chodit moc daleko. V rádiu, kde pracuji, jsme dvě. Máme úplně stejnou pozici, prošly jsme stejným zaškolením, máme stejné možnosti. Jestli byl někdo ve výhodě, tak moje kolegyně: je o čtyři roky starší, má kompletní vzdělání se dvěma tituly a v rádiu začala o dva týdny dříve než já. Přesto jsem to já, kdo z nás dvou nakonec mohl jet za odměnu na služební cestu do Paříže. Kolegyně je teď uražená. Bere to jako nespravedlnost a má za to, že mi šéf nadržuje.

Dobrovolnictví v rádiu mě baví

Už ale nevidí, co ona v práci odpracuje, co musí dělat… Kolikrát jí to ještě musí být připomenuto. Nejenže plním své povinnosti, ale z vlastní iniciativy si vymýšlím další. Začala jsem natáčet série videí na Instagram rádia, naprogramovala jsem několik excelovských tabulek, abych našemu týmu usnadnila práci, reorganizovala jsem nahrávací studio, momentálně pracuji na podpůrných dokumentech pro účastníky našeho vzdělávacího projektu a stále přicházím s dalšími nápady. Ne proto, že bych si chtěla šplhnout, ale proto, že mě to upřímně baví.

Nepochopení

Hodně lidí, včetně mé kolegyně, nedokáže tohle mé zapálení pochopit. Ne proto, že by byli nutně líní nebo neschopní, ale proto, že ve svém životě zkrátka ještě neobjevili TO NĚCO, pro co se budou schopni nadchnout stejně jako já pro žurnalistiku. A ačkoliv existuje šance, že TO NĚCO najdeš právě během svého dobrovolnictví, plně bych na to nespoléhala. Teď, když vidím, kolik ti toho může správně vybrané dobrovolnictví dát a naopak, jak moc o ničem to špatně vybrané může být. Proto bych každému, kdo zvažuje být dobrovolníkem, doporučila, ať nejdřív ze všeho dobře popřemýšlí, PROČ.

Dobrovolnictví je důležité rozhodnutí

Jaká motivace tě k tomu vede? A jak dlouho ti tato motivace vydrží? Nevrhej se do dobrovolnictví pod vlivem nějakého chvilkového rozmaru – protože se ti něco nepodaří, někdo tě naštve, či se nudíš… Nehlas se na pozici, ke které nemáš žádný nebo neutrální vztah. Pokud ti při pohledu na inzerát nezaplesá srdíčko a nezachvátí tě strach, že když se do pěti minut nepřihlásíš, někdo ti tu pozici vyfoukne, hledej dál.

Cílovou zemi si nevybírej jen tak na random, ale spíš podle toho, zda tě k ní něco pojí. Ať už znalost jazyka, blízkost k tamní mentalitě, dlouhodobá posedlost místní kulturou, konexe, plány do budoucna… Radši sáhni po nabídce, která je v úplném zapadákově, ale láká tě než po nabídce, která je ve tvém vytouženém městě, ale to je asi tak všechno, co se ti na ní zdá zajímavé…

Univerzální všelék?

Pamatuj, že ačkoliv život v cizí zemi ti zcela jistě poskytne novou perspektivu a rozšíří obzory, nejedná se o univerzální všelék, který vyřeší všechny tvoje problémy. Utéct můžeš skoro před vším, jen ne před sebou samými. Nečekej proto na zázraky, oprosti se od pocitu, že ti někdo něco dluží a přestaň dělat v životě věci jen proto, abys je udělal, začni je dělat proto, že ti dávají smysl.