Co mi chybí po návratu z Mongolska aneb 4. část trilogie

Říkala jsem si, že trojka článků z Mongolska, tedy trilogie, je takové pěkné číslo a nebudu si ho ničit čtyřkou. Z potřeby své, ale i jiných, kteří se mě na to ptají, jsem se to ale rozhodla porušit. Dál už čtěte jenom na vlastní nebezpečí. Přichází odhalení toho, co se stalo potom, co zazvonil zvonec a mongolské pohádky byl konec.

Ve skutečnosti v životě žádné konce nejsou. Všechno nějak pokračuje. Jenom se jedny dveře zavřou a druhé otevřou. Problém ale je, když vy schválně stojíte v těch dveřích, aby se nemohly zavřít (a tím zákonitě další otevřít). Tak to bylo u mě s Mongolskem.

Můj pobyt tam skončil, odjela jsem zpátky domů, dodělala rozjeté projekty a potom i začala novou etapu svého života v podobě nové práce a nového bydlení. Odjela jsem ale z Mongolska opravdu? Fyzicky ano, ale mentálně ne.

Po celou tu dobu jakoby jedna moje část pořád žila v našem úžasném bytě „Pět ročních období“ (ano, v Ulánbátaru mají byty jména) s mou druhou rodinou, mými spolubydlícími. Jedna moje část jakoby stále chodila do práce v OSN a večery pak trávila s mými kamarády. Jedna moje část si prostě nechce připustit, že tohle už je všechno pryč a nikdy se to nevrátí.

Což nemělo a nemá úplně dobrý vliv na můj život, který se odehrává právě teď a tady, ne 6 000 km daleko a před rokem. Vlastně ho nežiju tak úplně, že? Jsem pořád duchem částečně někde jinde. Stýská se mi po lidech, věcech, pocitech a porovnávám to, co mám, s tím, co jsem měla.

Co mi chybí nejvíc? Hlavně ti lidé. A takové malé věci. Jako například to, kam jsme chodili na oběd. Vůně koupelny. Slunce téměř každý den. „Dzá, bartlá, baršte – Tak děkuju, na shledanou,“ aneb mantra při odchodu z kavárny či hospody. Místní pověry, báje a pověsti, např.  podávání rukou, když si s někým šlápnete na nohu nebo tvrzení „vynalezli jsme lukostřelbu“ a mnoho dalších. Domácí mejdany, kam přišlo třeba 100 lidí. Palačinky každý víkend. Nebo třeba ruský pravoslavný kněz, který vlastnil posilovnu, kde se cvičila bojová umění (hned vedle kostela), a chodil do hospody sledovat sportovní zápasy se svou krásnou mongolskou přítelkyní.

Tak nějak jsem v Mongolsku zakořenila a neuvědomila jsem si, že když v únoru odjedu, kořeny se přetrhnou. Že to není jenom dovolená a do Mongolska už se (alespoň zatím) nevrátím. A přijela jsem někam, kde mám být doma, ale kde se ve skutečnosti cítím trochu zvláštně a nepatřičně.

Nejenom, že neumím pořádně česky (mí kolegové a přátelé by vám pověděli o mých anglicismech a mých dotazech „Jak se to řekne česky?“). Několik měsíců po návratu do Česka jsem se ale i orlím zrakem seshora dívala na své konverzace s lidmi a říkala si:„O čem se to teď bavíme? To vůbec nedává smysl. Tenhle rozhovor je o ničem.“ Lidem jsem ale jaksi nemoha říct, že mi téma naše hovoru přijde nanejvýš nudné. Nemohla jsem jim pořád vykládat o Mongolsku a o čem jsme se s lidmi bavili tam a jak to fungovalo tam, a jak jsme dělali tohle a támhleto…

Doma se totiž život nezastavil. Šel dál – proběhly svatby, porody, vztahová dramata, absolvování škol, i „obyčejný“ každodenní život. Kromě pár dotazů po mém návratu nikoho opravdu nezajímá, jak jsem se měla. Prostě jsem byla pryč a teď jsem zpátky.

Za to já visím ve vakuu a zoufám si, jak je to tu nudné oproti předtím. Ano, dělám kancelářskou práci, chodím na obědy a trávím čas s kamarády stejně jako v Mongolsku, ale tohle je v Česku. Nuda! Což je arogantní a já to vím, ale nemůžu si pomoct.

Není to tím, že bych neměla ráda Českou republiku. Naopak. Čím víc ze světa vidím, tím víc oceňuju krásu naší rodné hroudy. Nic se nevyrovná našemu pivu, chlebu, kofole, tvarůžkům, burčáku, našim malebným kopečkům, lesům, kterými může chodit kdo chce a nasbírat si plný košík hub, našemu černému humoru a ironii, Járu Cimrmanovi, ani naší krásné řeči.

Řekla bych ale, že jsem neodvratně onemocněla cestovatelskou virózou. Je prudce nakažlivá a nevyléčitelná. Anglicky je to příhodně „travel bug“ neboli „cestovatelský virus“, doslova „breberka.“ Kouše vás, dokud zase někam nejedete.

Proč? Možná proto, že se při cestování dostávám do neobyčejných situací a potkávám neobyčejné lidi. Něco a někoho, co a koho bych doma nepotkala. Na cestování a životě v zahraničí mě právě nesmírně baví to s kolika zajímavými a inspirativními lidmi se setkávám. Téměř všichni jsou otevření a zvyklí na mezinárodní společnost. Mají spoustu zkušeností a vy najednou zjistíte, jak je svět obrovský, rozmanitý a zároveň malý.  Navíc moc ráda používám angličtinu, protože si v ní dovolím víc než v češtině (už jste slyšeli o výzkumech, které ukazují, jak vás druhý jazyk změní?).

Abych ale řekla pravdu, pokud někde za hranicemi pobýváte dlouhodobě, v podstatě se vám neděje ve výsledku nic moc jiného než doma. Chodíte do práce, po práci do posilovny nebo hospody, čtete, uklízíte, perete… ale děláte to někde jinde než doma. Už to, že jste v prostředí, kde neznáte jazyk, zákony, společenské normy, nemáte tam vytvořenou síť přátel a rodiny, je vykročení z tzv. komfortní zóny. Jste doslova donuceni se pořád něco nového učit, přizpůsobovat se, držet krok. Jinak by vás nové prostředí spolklo.

Někdy to může být hodně těžké. První půlrok v Mongolsku se mi po domově stýskalo každý den. Celý rok jsem otravovala své kamarády frází „No to u nás v Česku…,“ po které následovala elaborátní přednáška o tom, co máme doma skvělého, od piva po architekturu.

Mým věčným tématem, zdá se, bude rozpor mezi životem nomáda a zakořeněním. Jak zůstat doma a zároveň hodně cestovat? Jak neztratit kamarády v Česku a udržet si ty, které potkáte na cestě? A kdy a jak se do toho vejdou rodina a děti? Možná na tyhle otázky není odpověď, ale já se budu snažit ji najít.