Je cestování opravdu tak důležité?
Je cestování opravdu tak důležité, jak se dnes vykládá? Co z něj můžeme vlastně získat a jak může změnit náš pohled na svět?
„A to mi jako chceš říct, že jedeš na měsíc pryč? To se ti jako v Česku nelíbí, nebo co?“ Byla první otázka kamarádů po oznámení, že celý květen plánuji strávit ve Francii, konkrétně v levandulí provoněné Provence. „To já bych radši šel na brigádu do ,Kauflu‘. Máš to bez starostí, prachy jistý a u nás na Moravě je hezky. Tak co.“
Jak to všechno začalo
Cestovat mimo český rybníček jsem začala už ve třech letech. S babičkou a dědou jsme vždy v létě vyrazili do všemi opěvovaného Chorvatska a užívali si „českého“ Jadranu. Poté jsme postupem času začali jezdit „ven“ i s rodiči. Nejdříve také do Chorvatska, později do Itálie a nakonec po celé Evropě. Čím více se však rodinka těšila na nová „all inclusive“ jídla, a jestli v tomto hotelu budou stlát postel lépe než v tom předešlém, tím více jsem se já těšila na nové kultury a tamní obyvatele.
Když se tedy naskytla první příležitost vyrazit někam sama, vůbec jsem se nezdráhala. A i když mamka by mě nejradši viděla v nějakém samostatném hotelovém pokoji, z kterého bych celý týden nevystrčila paty, já s radostí přijímala nabídky úplně cizích lidí na „prošmejdění“ jejich příbytků, anebo se odvážně ptala i na některé temné stránky jejich historie.
Ve Varšavě se mi například povedlo vyzpovídat nějakého vysoce postaveného důstojníka polské armády o jeho názorech na 2. světovou válku a Mnichovskou dohodu (což jsem v té chvíli nevěděla 🙂 , kdyby jo, tak bych si to za ním tak napřímo nezamířila). V Gdaňsku jsme s jednou mladou Skotkou vášnivě diskutovaly o Brexitu (byla proti, ale pak z ní vypadlo, že nebyla hlasovat…). V tu chvíli jsem si uvědomila, že se opravdu každý hlas počítá…
Nejvíce mi ale utkvěla v paměti jedna chvíle z dobrovolnictví v Rakousku. Pomáhala jsem tam staré paní, a když se blížil čas mého odjezdu, zavolala si mě dolů do kuchyně. V ruce držela tlustý atlas a černou fixu. Prý by byla ráda, kdybych jí tam zaznačila, odkuď jsem přijela. Prý to takhle dělá se všemi dobrovolníky. Atlas byl opravdu plný barevných teček, nálézt naši Moravu se mi ale nedařilo. Paní se na mě nechápavě podívala pohledem typu „to jako nevíš, kde bydlíš?“ Zkontrolovala jsem přední obal, na kterém byl velký nápis „Europa Atlas“. Takže to nebyly špatné mapy.
Zkusila jsem tedy listovat ještě jednou a spatřila nápis Karlovy Vary. „Á, tak už to mám.“ JENOMŽE… Jenomže dál byly jen bílé stránky. Pomalu mi to začalo docházet. Nakoukla jsem na začátek atlasu a jen se utvrdila v předchozí domněce. 1980, koukal na mě rok na zežloutlé stránce. 1980… Smutně jsem se podívala na paní. „My jsme vlastně pro vás neexistovali.“ V tu chvíli mi došlo, jak obrovské mám štěstí, že vlastně můžu stát v této kuchyni, s touto paní, v této zemi.
Proč tedy cestovat?
Ne, cestování není o tom, abychom se utvrzovali, že naše malá zemička je špatná. Paradoxně právě s každým novým odjezdem do zahraničí si uvědomuji, že naše země, Česká republika, je opradu krásná, rozmanitá a má bohatou, i když někdy trochu temnou historii. Proto je však právo cestovat jedno z nejdůležitejších, co máme. Pomáhá nám totiž uvědomit si, kdo jsme vlastně my. Zamyslet se nad vlastními chybami, a zároveň se poučit i z chyb ostatních. Díky němu můžeme načerpat inspiraci, co a jak u nás zlepšit, ale zároveň předat i know-how a pomoc ostatním. Proto je nepřestat cestovat a využívat možností naší doby důležité.
