Ahoj, Estonsko!

Už nějakou dobu jsem snila o Estonsku. O zmizení někam pryč. O dobrodružství a nových zážitcích, o poznávání, učení se a předávání. EVS – česky EDS (Evropská dobrovolná služba) mi přišla jako vhodná možnost, jak se k tomu všemu dostat, jak si splnit své sny. Jak začala moje EVS? Předlouhou cestou a květinovým povlečením 🙂

Bylo září. A já věděla, že po lednových státnicích se musím sbalit a někam zmizet. Někdy prostě slyšíte takový to „volání divočiny“, dálek nebo Osudu. Já slyšela Estonsko, ale zatím jen tak šeptalo a Osud mi nepřihrál žádnou supr příležitost.. Ještě ne. To až v prosinci…

Byl prosinec. A já už pomalu šílela ze státnic a jisté „nesvobody“. Jako bych byla zaseknutá. Jako bych se nemohla pohnout z místa dřív, než po státnicích. Nemohla jsem se toho dočkat. Pomyslný milník pro mou svobodu. Okamžik, kdy konečně budu moct dělat něco smysluplného, nejen vysedávat u učení. A taky budu mít konečně čas na sebe, na to, co mě baví a třeba se konečně rozhodnu, co vlastně od života chci a co v něm chci (ano ano, občas mám dost naivní představy, třeba že si sednu pod strom a najednou budu přesně vědět, co a jak bude!).

Stále byl prosinec a najednou to přišlo – nabídka EVS! Práce v Kulturním centru! Na celý rok! V Estonsku! Sním či bdím? Vždyť to je můj sen! Takže přišly na řadu nadšené výkřiky, pár dní děsivé rozpolcenosti, jestli jet nebo nejet a nakonec odeslání přihlášky. Po Vánocích bylo rozhodnuto – jedu. Předodjezdové setkání s Markét z Mladiinfo (která má tuto EVS na starost) bylo milé, kavárenské, brněnské. I Skype s estonskými ženami z kulturního centra a centra pro mládež byl prima a nic už nebránilo v odjezdu.

Vlastně ano – státnice. Ale… kdo by na ně myslel, když do Estonska se jede tak jako tak? Nicméně jsem i tuto tečku za svým studiem udělala, přibyla mi tři písmenka před jménem, pár nových šedivých vlasů a pak už jsem měla jen dva týdny na sbalení a rozloučení. A dva týdny je zatraceně málo času, když jsou přátelé rozježdění po celé republice.

Než jsem se nadála, byl únor – 2. 2., krásné datum pro zahájení mé cesty. Z Olomouce do Přerova (ach, díky, mí zlatí rodičové, za pohodlný odvoz autem!). Z Přerova do Varšavy (mé milované Varšavičky, kde jsem se tři hodinky toulala – v dešti a pak v nákupním centru).
Z Varšavy do Rigy, žádné čekání, rychlý přestup a hned dál přes Pärnu (kde mě během desetiminutové zastávky přivítal kamarád, dal mi estonskou čokoládu, udělali jsme si selfie a zas jsem pokračovala) až do Tallinnu.

Zhruba po osmadvaceti hodinové cestě plné deště, sněžení a nějakého problému na autobusu, který zkušený řidič během čtvrt hodinky opravil, jsem dorazila na sever Estonska. Zbytečně jsem se bála, že se na autobusovém nádraží ztratím. Nebylo kde. Je tak maličké, že se tam neztratí nikdo. Navíc na mě čekala Tiiu, moje šéfová/můj supervisor. Přivítala mě s růžovým balónkem „welcome Iva“, kolega Keijo nahrával můj příjezd na video (a pomohl mi s kufrem, který byl neskutečně těžký a já si za to vysloužila od řidiče autobusu nehezký pohled už ve Varšavě) a pak jsme jeli na letiště. Tam jsem se setkala s Liisi (šéfovou Centra pro děti a mládež) a společně jsme čekali na druhou dobrovolnici – Valentinu z Itálie, která právě dorazila letadlem (ano, měly jsme to perfektně načasované!).

 Úsměvy, objetí, představení, naložení nás všech do auta a další cesta, toho dne už poslední, do cílové destinace na jihu Estonska, do malého městečka mezi lesy, do městečka Abja-Paluoja, o kterém neslyšela ani velká část Estonců. Všude byla tma, světla aut ozařovala jen jehličnaté lesy podél cesty, stromy se nám klaněly (hlavně kvůli vrstvě sněhu). A samozřejmě pořád sněžilo, jak jinak. Vítejte v Estonsku.

Na objevování okolí nebylo v noci moc času po dlouhé cestě jsem se docela těšila na postel a kvalitní spánek (květinové povlečení mi udělalo obzvláště radost). Večer jsme tedy jen s Valentinou objevily, že bydlíme v ubytovně (pro studenty z gymnázia i pro dělníky), že máme kuchyňku na patře, ale zato každá svůj vlastní pokoj a sprchu jen pro nás dvě!

V tuto chvíli nebylo třeba žádat nic víc, prohlídka města se uskuteční dalšího dne. Teď jen – honem se připojit na wifi, která je tu naprosto a úplně všude (možná v lese ne, ale všichni mají internet v mobilu), a oznámit rodinám, že jsme v pořádku. První den v práci nastane zítra!

Krátké shrnutí:

Proč jsem chtěla na EVS – Abych našla samu sebe, abych dělala něco užitečného, abych mohla objevit Estonsko. Práce v Kulturním centru a Centru pro děti a mládež mi přijde dostatečně kreativní, kde se mohu realizovat, mohu něco předávat a inspirovat ostatní.

Proč jsem chtěla do Estonska – Myslím, že to je spojené s přírodou a lesy, kde je moje duše šťastná. 50% plochy v Estonsku zabírají právě lesy. A samozřejmě, jako pravý lingvista, je to spojeno i s estonštinu, která mě okouzlila mnoho let zpátky.

Organizační záležitosti – Mladiinfo mi poskytli informace o projektu, s Markét jsme si pohovořily o tom, jak to na EVS chodí. Byla jsemv kontaktu s koordinující organizací EstYES, mentorkou Reet, druhou dobrovolnicí Valentinou i Tiiu z Kulturního centra. Nákup jízdenek bezproblémový, jediný problém „jak a co sbalit na rok do Estonska, kde je pořád jen sníh a neznají slunce a já tam umrznu?“

Teď jsem tu už měsíc a tři týdny. Ještě jsem neumrzla a snad už pomalu přijde i to jaro a nic podobného už hrozit nebude!