Jak jsem (za)žila Etiopii – část třetí
Poslední část svého vyprávění o zážitcích ze vzdálené Etiopie nám zaslala Katka Procházková. Tentokrát se dozvíte, jaké to je absovlovat stáž uprostřed kávového pralesa.
Stážování uprostřed kávového lesa
Jak jsem slíbila, třetí a poslední příspěvek bude o mé tříměsíční stáži, kterou jsem pod hlavičkou GLENu absolvovala v pobočce německé organizace NABU. Musím přiznat, že když jsem zjistila, že jsem byla vybrána jako vhodná kandidátka na tuto pozici, více než jméno organizace mne zaujalo místo – městečko Bonga, v provincii Kafa (!) na jihozápadě Etiopie. Kafa, už název sám evokuje kávu. A není to ani zdaleka mylná spojitost, neboť oblast Kafa skutečně je pravlastí kávy.
Zóna Kafa, dnes z velké části chráněna coby biosférická rezervace, skrývá neskutečné přírodní bohatství, od afrických horských mlžných (tzv. afromontane) lesů, přes mokřady až po původní kávovníkové porosty. No a právě správa a ochrana biosférické rezervace je hlavní náplní práce NABU Bonga. Krom trénování rangerů, kteří oblast monitorují a zároveň vzdělávají místní obyvatele v tom, jak přírodu chránit a využívat moderní technologie (solární vařiče, panely, atp.) namísto dřeva; pravidelného mapování biodiverzity, programu participativního lesního managementu či vytváření strategií udržitelného rozvoje v oblasti, je jeden z projektů NABU zaměřen také na rozvoj komunitního ekoturismu. Ten má být formou ekonomicky a environmentálně udržitelné aktivity, která přispěje k rozvoji této v rámci Etiopie periferní oblasti. A právě na projekt Community-based ecotourism development jsme byli zařazeni také my.
Naše předodjezdové nadšení z informací, které jsme získali na oficiálním webu a od berlínské centrály NABU, po příjezdu o něco opadlo, neboť se ukázalo, že najít si své místo v organizaci, v městečku i v komunitě bude docela oříšek. Přijeli jsme připraveni na (avizovanou) práci na finalizaci a chodu návštěvnického centra, kávového muzea, na spolupráci s místními turistickými operátory (tzn. průvodci, poskytovately koní, prodejci suvenýrů atp.) s nimiž jsme měli zhodnotit a případně vylepšit stávající praktiky a vytipovat, co nového/zajímavého by se dalo v rámci rozvoje ekoturismu nabídnout. Bohužel jsme zjistili, že jak infocentrum, tak muzeum jsou zatím ve fázi staveniště, a jen málokdo z aktérů (vč. naší organizace) má čas a zájem o spolupráci s „mládežníky“, kteří amharštinou zrovna plynně nevládnou a fungování celého prostředí a společnosti je pro ně zatím záhadou. Nehledě na to, že při současném množství turistů přicházejících do Bongy (v řádu desítek ročně) v rozvoji cestovního ruchu a profesionalizaci místní zatím moc smysl nevidí.
Takže jsme se do práce, po prvotní vlně zklamání, vrhli sami. Musím přiznat, že jsme se v tom dost plácali. Na druhou stranu, díky tomu, že jsme nemuseli trávit „osmičky“ v práci, měli jsme čas na učení se základů amharštiny a postupného objevování Bongy, včetně sledování toho, jak tam život a společnost funguje. A brzy se naše snahy vyplatily, neboť jsme byli přímo po hlavně vtaženi do každodenního života, přátelských setkání, rodinných oslav, seznamování s novými lidmi u šálků kávy, ale také začali pronikat do tajů místní přírody, kultury, tradic a toho „jak se co dělá (a proč)“. To všechno nás samozřejmě donutilo přehodnotit vše, s čím jsme do Bongy přijeli a postupně jsme mohli naše představy a nápady zakládat na o něco reálnějších základech.
Nakonec tři měsíce utekly jako voda (i vzhledem k tomu, že skoro tři týdny jsme strávili neustálým dojížděním do Addis a řešením prodloužení našich víz), a my zjistili, že ke skutečné realizaci nějakých větších kroků bychom potřebovali daleko více času. Mám-li to shrnout, tak výsledkem našeho stážování bylo několik reportů vztahujících se k jednotlivým probíhajícím aktivitám a místům turistického zájmu, vypracování strategie pro rozvoj agroturismu a diverzifikaci produktů na jedné místní včelí farmě a návrh struktury a doporučení pro vytvoření tzv. Coffee tour (kávového okruhu), kde by se turisti mohli podívat (a šáhnout si) na cyklus produkce kávy hezky od semínka, přes pěstování, sklizeň, zpracování, pražení až po finální šálek kávy. Právě v kávové kultuře vidím skutečně velký potenciál, neboť má-li Kafa nabídnout něco, co by turisty přitáhlo navzdory dlouhé a obtížné cestě z Addis Abeby, je to právě káva, po které dnešní společnost čím dál víc šílí. 🙂
V neposlední řadě musím ocenit, že pro mě velmi zajímavou zkušeností bylo podílet se na biodiversity assessmentu, který probíhal během posledních dnů našeho pobytu. Jako součást týmu zaměřeného na stromy jsem měla možnost systematicky objímat (tedy měřit obvod) a počítat stromy… a zdaleka to není tak jednoduché, jako to zní. 🙂
Mám-li celou zkušenost shrnout, pak musím sklouznout ke klišé life-changing experience. Co se práce týká, tak přiznávám jisté zklamání, které pramení z překážek, kterým jsme čelili (jazykové, infrastrukturní, sociální, a pak ta víza, ach!), ale zejména z nedostatku času. Tři měsíce jsou na projekt v natolik odlišné a specifické části světa skutečně příliš málo. Ani se nestačíte rozkoukat a už zase balíte. Takže příště rozhodně na dýl. Ale jedno vím zcela jistě, do Etiopie se rozhodně vrátím. Asi ne hned, ale dávám tomu pár let a pojedu omrknout, jak to teda postoupilo s tím ekoturismem v Bonze.
Tím končím poslední z mých příspěvků pro MladiInfo.cz, ale pokud vás to zajímá, tak spoustu dalších zajímavostí najdete na mém blogu: zapisnikzcest.blogspot.com. A pokud byste se chystali na cestu do Etiopie a chtěli nějaké tipy, tak mě určitě můžete kontaktovat právě přes komentář na blogu. 🙂
Kateřina Procházková