Křidýlko nebo žabí stehýnko: Nášup!

V tomto díle budeme pokračovat tam, kde jsme přestali v tom minulém. Pokusím se vyčíst výhody a nevýhody práce v EU, především tedy ve Francii. Sami pak uvidíte, zda se rozhodnete zkusit štěstí jinde a opustíte na čas svou rodnou hroudu, nebo vám to nebude stát zato.

Napoleón byl definitivně poražen u Waterloo. Otto von Bismarck sjednotil Německo ve Zrcadlovém sál ve Versailles a provolal císaře Viléma I. Pruského. Hitler prošel přes Maginotovu linií jako horký nůž máslem. Přes všechna tato neštěstí si země galského kohouta udržela pozici světové velmoce. Málokterý spor (ať už válečný nebo ryze politický) se rozhodne bez zapojení francouzského prezidenta. Nicméně itato republika podlehla hospodářské krizi, která zmítá Evropou během posledního desetiletí.

Je na tom však tak špatně? Nezaměstnanost ve Francii se pohybuje jen kolem 10 %. To se však týká aktivní populace s letitou praxí. Co se týče mladších a nezkušených občanů, celých 23 % z nich má problém najít zaměstnání. Když to ale srovnáte se Španělskem, kde se nedokáže uplatnit každý druhý absolvent, Francie nám mladým nabízí ještě relativně mnoho příležitostí.

Když už se zmiňujeme o příležitostech, nesmíme opomenout jeden důležitý fakt. V cizině se málokdy prosadíte v tom oboru, ze kterého jste s takovým vypětí sil státnicovali. Pokud tedy nejste jaderný fyzik nebo geniální programátor či inženýr.

Nepočítejte tedy s tím, že přijedete do Francie a oni se tu z vás posadí na zadek. Zkuste se naopak řídit přislovím: No expectation, no deception. Jinak řečeno, nebudete-li mít od života v zahraničí příliš velké očekávání, nebudete pak případně příliš zklamaní, když by to náhodou nevyšlo.

Smiřte se předem s tím, že budete dost možná vykonávat nějakou podřadnou práci. Neboli že budete překvalifikováni. To znamená, že vaše vzdělání bude přesahovat požadavky vašeho zaměstnavatele. Nicméně, jakožto cizince vás budou předem podceňovat.

Být cizincem ve Francii není snadné. Avšak to není tak diskvalifikující jako kdysi. Anebo ano? Dá se na to dívat dvěma způsoby. Tu tam jsou časy, kdy se po vyšumění euforie po roce Afriky (1960) do relativně jednobarevné Francie nahrnuly tisíce a tisíce imigrantů, kteří vyvolávali v obyvatelích rasistické naladění. Dnes je situace zcela jiná. Stačí se podívat na složení fotbalového národního mužstva. Díky této rasové míchanici a národové všehochuti může být pro nás snazší ve Francii zapadnout. Kdo z obyvatel Hexagonu jednadvacátého století může říct, že je stoprocentní Francouz? Většina z nich má minimálně jednoho z rodičů či prarodičů odjinud. Většinou ze Severní Afriky nebo z Pyrenejského poloostrova. Neměli by se proto na nás dívat skrz prsty jako na přivandrovalce.

V poslední době se bohužel však nálada mění a zvedají se vlny xenofobie podporované Lidovou frontou (Front National) klanu LePennů, která získává v každých nových volbách více a více hlasů. Především kvůli teroristickým útokům muslimských radikálů, které jsou stále četnější. Jestli si myslíte, že se to nás Čechů netýká, protože jsme katolická či spíše ateistická země, tak jste na omylu. Když se kácí les, tak létají třísky. Pokud ve Francii vyhraje extrémní pravice, tak rozhodně nebudou chodit od domu k tomu a ptát se, jakého jste vyznání a zda jste sem přišli pracovat, nebo jen pobírat sociální dávky, které ve Francii činí celých 800 eu měsíčně. Prostě vezmou koště a všechny nás vymetou…

Cyril Navrátil