¡Olé! aneb Erasmus v Andalusii – díl VIII.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu. K tomu máme garáž! Naprosto zásadní věc, abychom se mohli v klidu vydat hledat byt a nemuseli vše tahat s sebou ze strachu, aby nám někdo nevybrakoval auto.

V posledním díle jsme si řekli, že se ne vždy můžete na místní spolehnout a že co si člověk neudělá sám, to nemá. Dnes si povíme něco o hledání bytů.

Kdyby bylo dopadlo všechno podle plánu, tak bychom byli dnes šli na fakultu zapsat se na předměty, které nám schválili podle studijního plánu (Learning Agreement) na naší domácí univerzitě. Tím, že jsme kvůli nespolehlivosti strýčka Manola přijeli do Granady o den později, rozhodli jsme se jít na zápisy až v druhém termínu a začít s hledáním bytu.

Už před odjezdem z vlasti jsme se se spolujezdkyní dohodli, že pokud to půjde, budeme bydlet spolu. Věděli jsme, že to není ten nejlepší nápad. Pokušení dělá zloděje. Čím častěji budete v přítomnosti krajanů, tím spíše vás to bude lákat, abyste s nimi mluvili česky! Slíbíli jsme si, že se pokusíme mluvit spolu jen španělsky. A tak jsme se to rozhodli riskovat, než abychom bydleli odděleně…

Při návštěvě prvního bytu jsme si uvědomili, že zajistit společné ubytování nebude tak snadné. Většina bytů byla již obsazena či zamluvena a bylo snazší ubytovat jednoho erasmáka než dva najednou. Zvlášť smíšeného pohlaví. Mnoho dívek si přeje bydlet jen s dívkami. Ať už kvůli intimitě, bezpečí či jinému důvodu. A naopak mnoho chlapců chce bydlet jen s chlapci. Určitě ne kvůli bezpečí. Spíše proto, že ví, že nebudou nuceni tak často uklízet. I když někteří si naopak spočítali, že soužití s dívkami je této povinnosti zbaví. Že děvčata ten hrozný nepořádek už nesnesou a uklidí prostě za ně.

Co jsme se také naučili, kromě zkušenosti se strýčkem Manolem, bylo, že se nedá na slovo domácích vždy spolehnout. Několikrát jsme si už mysleli, že máme kde spát, a najednou nám zavolali, že částka bude o tolik a tolik desítek eur vyšší nebo že v bytě najednou není místo.

Po dvou dnech chození po bytech jsme byli už poněkud bezradní. Ubytování v hotelu nám nevadilo. Platili jsme 20 euro za první noc a 25 euro za druhou. A to za oba. Nicméně jsme ale už chtěli spát ve „svém‟. Nakonec se nám to podařilo. Co nás čekalo později, bylo ještě horší. O byrokratické válce se španělskými úřady si ale povíme až příště.

Cyril Navrátil