¡Olé! aneb Erasmus v Andalusii – díl V.
Mañana, mañana – aneb byt, který jsme měli hledat dnes, najdeme až po příjezdu. Naše dobrodružství pokračuje. Nemáme kde spát, ale nám to nevadí. Na konci září je na jihu Španělska jěště v noci teplo a pláží spousta…
Už jsme se s vámi podělili o zkušenost, že (ne)můžete nechat hledání ubytování na poslední chvíli.
My to ale tak udělali. Tento další příspěvek bude proto především zajímat ty, kteří si neradi dělají starosti předem a honí se, aby stihli všechno zařídit než odjedou z ČR.
Moje spolucestující a já jsme vyjeli v sobotu brzy ráno. No dobře, asi v jedenáct. Sice jsme měli v plánu si dát budíka, ale stres před odjezdem nám odnesl spaní, a pak jsme to museli dohnat ráno. Není nic nebezpečnějšího, než nepozorný a ospalý řidič.
České dálnice se nepyšní zrovna nejlepším stavem. Ta plzeňská ale ještě ujde. Nevím, jestli někoho napadlo jet do Španělska přes jiný hraniční přechod než Rozvadov. My jsme cestou do Granady projeli či spíše minuli: Nürnberg, Heilbronn, Karlsruhe, Freiburg.
V Německu jsou dálnice kvalitní a dá se na nich svištět jako o závod. 140-150 km/h je ideální cestovní rychlost. Nemáte příliš velkou spotřebu, ani neriskujete a zároveň vám připadá, že jedete podstatně rychleji než po Čechách a přitom se nemusíte bát pokut. Hlavní výhodou Německa je absence dálničních poplatků. To se ale nejspíše bohužel změní na počátku roku 2016. Kromě dálniční známky nesmíme zapomínat na toalety.
V Německu jsou toalety dvojího typu. Neplacené na odpočívadlech pro kamiony, na které si sednete opravdu jen v té největší nouzi, a ty placené na pumpách. 70 centů je poměrně dost, takže pokud se vám nechce moc utrácet za zbytečnosti, tak to v Německu moc s tekutinami nepřehánějte.
Ve Francii, kde je rychlostní limit často jen 110 km/h a dálniční poplatky velmi vysoké (počítejte min. s 80 eu), jsme projeli Mulhouse, Belfort, Besançon. U Chalon-sur-Saône (vedle Dijonu) se musíte rozhodnout, do jaké části Španělska potřebujete. My jsme měli dvě možnosti. Středozemím, či po pobřeží. Středozemní cestou bychom museli jet směrem na Bordeaux, a pak chvíli podél oceánu klesat na jih. Baskitský San Sebastián (Donostia), Burgos a Madrid rozhodně stojí za to. Záleží však na tom, kolik máte času na to, abyste dorazili do cíle. Zastavením na blikačku, vyskočením z auta a pořízením pár snímků byste tato krásná města jen urazili.
My jsme si vybrali cestu po katalánském a valencijském pobřeží – tzv. Levante español. Zřejmě proto, že jsme bažili po moři a chtěli jsme pohledem na něj strávit co nejvíce času. O tom si ale povíme až přístě…
Cyril Navrátil
