¡Olé! aneb Erasmus v Andalusii – díl IV.

Už máme zabaleno, podařilo se nám vše nasoukat do auta – včetně nás samotných (pro dlouhány to může být velmi krušná jízda – výsledek ale bud stát za to.) Teď už jen stačí najít byt či domek a vyjet! Nebo naopak vyjet, a až pak najít ubytování.

Posledně jsme si říkali, co je třeba nutné vzít s sebou a co nechat doma. Když budete mít takové štěstí na spolucestujícího jako já, dá se s ním bavit o čemkoli celou cestu. Ale co když ne? Je třeba se s ním dohodnout na pravidlech hry. Jinak už i tak dlouhá cesta se může proměnit v ošklivý zážitek. Zcela zásadní je výběr hudby. Nezapomeňte si rovnou na začátku říct: „Hele já cestuju rád v tichu,“ nebo „Hele já rád hraju slovní fotbal.“ Možná se vám to zdá jako prkotina, ale i taková drobnost dokáže vytvořit velmi dusnou atmosféru.

Já jsem se svou spolujezdkyní domluvil, jelikož jsme oba lingvisté, že budeme poslouchat rádio a sledovat, jak mění intonaci moderátoři různých zemí. Třeba když komentují fotbal, či ohlašují nehodu. Zda je rozdíl mezi temperamentními jižany a strohými Germány.

My jsme si, jako většina lidí, sháněli byt před odjezdem. Našli jsme si krásný studenstký domek za 500 euro měsíčně s tím, že ho budeme sdílet s dalšími čtyřmi neznámými studenty. To nám nevadilo. Naopak jsme se chtěli seznámit s někým novým co nejdříve.

Problém byl v tom, že Tío Manolo (Strýček Manolo), o kterém ještě uslyšíte, rezervaci dva dny před odjezdem zrušil. Logicky jsme byli vyděšení. Co si teď počnem? Pak jsme si řekli, co by na našem místě udělali Španělé: mávli by rukou a klidně by prohlásili mañana, mañana (Něco ve smyslu: Co můžeš udělat dnes, nech na zítra.) A tak jsme vesele vyjeli, aniž bychom měli kde spát…

Zdroj, foto: Cyril Navrátil