Dobrovolnice Katka: Z Řecka se stal můj druhý domov

Ahoj, jsem Katka a kde že jsem to našla ten svůj druhý domov?  V červenci loňského roku jsem se odstěhovala na pár měsíců do řeckého města Xylokastro, kde pracuji v místní neziskové organizaci Orfeas jako dobrovolník pod Evropským sborem solidarity.

 

Je přirozené, že pokud s někým trávíte tolik času, jako tráví dobrovolníci spolu, po chvíli se cítíte jako jedna velká rodina. Před odjezdem do Řecka jsem samozřejmě měla strach, jak to všechno s ostatními bude. Budu si s nimi rozumět? Vezmou mě do party? Měla jsem to štěstí, že jsem během svého projektu potkala opravdu skvělé lidi, se kterými jsem mohla otevřeně sdílet šťastné i ty negativní momenty, se kterými jsem mohla mluvit o všem a kteří se stali nejen mými přáteli, ale taky mou řeckou rodinou.

 

Všichni jsme udělali krok mimo naši komfortní zónu, odstěhovali se na pár měsíců daleko od svých kamarádů, rodiny, partnerů, domácích mazlíčků – a to bylo něco, co nás samozřejmě sblížilo nejvíce – byli jsme totiž v této zkušenosti na 100 % spolu. Uvědomuji si, že ne vždy se může sejít takto skvělá parta lidí. Jsem proto hrozně ráda, že já jsem měla to štěstí a všichni lidé, kteří mě během mého projektu obklopovali, byli takto úžasní. Krása všeho tkví v tom, že ačkoliv jsme každý jiný, pocházíme z jiných zemí, mluvíme jiným jazykem a vyrůstali jsme v jiných prostředích, tahle zkušenost nás spojila a vytvořila z nás mezinárodní partu lidí se stejným cílem – užít si tento projekt co nejvíc to půjde a vytvořit si tu společně druhý domov.

 

 

 

 

 

První z nich je samozřejmě ta část pracovní, profesní, kdy máte možnost rozvíjet své dovednosti, objevovat nové vášně, zdokonalovat to, co umíte a učit se novým věcem, „challengovat se“ apod. Jsem opravdu ráda za své pracovní prostředí, které mi umožňuje být vlastním pánem ve smyslu seberozvoje. Samozřejmě, jako v každé práci, i v kanceláři organizace jsou věci, které zkrátka musí být udělány. Ale kromě těchto rutinních činností je zde spousta prostoru pro rozvoj vlastních nápadů, projektů apod. A to je něco, čeho si na této zkušenosti opravdu cením. Chtěla jsem například zdokonalit dovednosti v tvorbě videí, a tak jsem přišla za Evou, zakladatelkou organizace Orfeas, pro kterou v Xylokastru pracuju, s několika nápady na videa pro sociální sítě. Eva je člověk, který dobrovolníky téměř ve všech projektech vždy podpoří, a udělá vše pro to, aby jejich projekt byl realizován. Podpora, kterou jsem od ní dostala, abych mohla svůj „osobní projekt“ rozvinout, byla neskutečná a jsem opravdu vděčná, že nade mnou stojí takto nadšený člověk.

 

Na první pohled se práce v kanceláři může zdát jako nudná rutina, a samozřejmě každodenní administrativa je nedílnou součástí, ale to není jedinou pracovní náplní. Děláme toho mnoho – od sociálních sítí, před nejrůznější workshopy pro místní i pro dobrovolníky, až po komunikaci s novými i stávajícími dobrovolníky a realizaci vlastních projektů. Takhle diverzita je skvělá, díky tomu každý den vypadá jinak a člověk dostane možnost vyzkoušet si mnoho věcí.

 

 

Druhá část projektu je neméně důležitá, protože právě ta vás nejvíc spojuje s ostatními dobrovolníky. Přináší nezapomenutelné zážitky a dodává tu zábavnou část projektu. Zařadila bych tady všechno cestování, kulturní workshopy i společné chvíle s ostatními dobrovolníky. Dlouhodobý pobyt v cizí zemi dává samozřejmě skvělou příležitost danou zemi procestovat, ochutnat místní kuchyni, mluvit s místními lidmi, či naučit se nový jazyk. Během sedmi měsíců v Řecku jsem zvládla jeden dlouhý a dva kratší roadtripy, a samozřejmě spoustu menších výletů po okolí. Díky tomu jsem měla možnost vidět téměř celé Řecko, a já tak zjistila, že Řecko není jen o překrásných ostrovech. I pevnina má rozhodně co nabídnout.

 

Než jsem přijela do Řecka byla jsem fakt motivovaná naučit se řecky – přece jen to není jazyk, který umí každý, a já si říkala, že to bude hrozně cool umět něco řecky. Po sedmi měsících v Řecku musím bohužel přiznat, že moje úroveň řečtiny není taková, jakou bych si přála. Je to dáno hlavně tím, že v práci mluvíme jen anglicky a já tak nemám příležitost a motivaci řečtinu trénovat (jako mají například dobrovolníci pracující ve školce). Ale samozřejmě to nevzdávám a doufám, že budu schopná se naučit aspoň jeden odstavec, který pak zpátky v Česku budu používat, abych ohromila kamarády a rodinu.