V životě nebudete mít víc času, popisuje Katka život dobrovolníka v Polsku

Očima Kateřiny: Jaký je život dobrovolníka v Polsku? V práci je prý to někdy punk a binec, ale taky obrovská radost.

Jak se krotí krokodýli aneb Život dobrovolníka v Polsku a jeho pracovní náplň

Od září dobrovolničím díky Evropskému sboru solidarity v integrační školce ve Vratislavi. Mám skupinu plnou neuvěřitelně úžasných a zvídavých malých človíčků. Kromě toho, že učitelkám pomáhám s běžným denním režimem, tak se také se snažím jednou týdně převzít kormidlo a něco těm mým broučkům předat nebo je naučit. Nechci vybočovat z rámcového týdenního programu, který mají moje kolegyně, paní učitelky, nachystaný, proto danou aktivitu orientuji k tématu. Například, když jsme se bavili o zvířatech a jejich chystání se na zimu, vytvářela jsem s dětmi z krmné směsi pro ptáčky a želatiny závěsná krmítka. Dokážete si představit, jak to vypadalo v průběhu činnosti – 20 dětiček a dvě učitelky, které mají jen dva páry rukou. No prostě anarchie, punk, binec všude, ale nakonec obrovská radost, že se vše podařilo.

Děti taky čas od času učím nějaká slovíčka česky. Nejkrásnější je, že když přicházím nebo odcházím z práce, zdravíme se česky, a taky dobrou chuť si přejeme v češtině. Sem tam do toho vložíme nějaké to prosím a děkuji. Mým cukrouškům se ale stejně nejvíce líbí Krteček – s vidinou toho, že jim k relaxu po obědě zapnu Krtečka jsou schopni udržet pozornost a „prosfištit si některá slofíčka“. Co se týče našeho postupného poznávání Česka a české kultury, praktikuji to zejména srovnáváním s Polskem a polskou kulturou. Shodli jsme se, že naše země a kultury mají k sobě velmi blízko, proto říkáme, že jsme bratranci. Abych podpořila zájem o Česko a češtinu dětí z mé skupiny, vyrobili jsme a poslali před Vánocemi vánoční přáníčka dětem ze základní školy v Hlučíně. A oni zase poslali přáníčka nám. Když se děti z Česka dozvěděly, že naše polské děti milují Krtečka, přibalili nám k přáníčkům taky omalovánky a pexeso s Krtkem. A tak už máme kamarády v Česku, kterým napíšeme zase před Velikonocemi.

Někdy se mi z práce nechce jít domů

Co se týče mých kolegyň a práce s nimi, tak si nemůžu vůbec na nic stěžovat. Mám ty nejlepší kolegyně pod sluncem! Bavíme se otevřeně, konzultujeme mé i jejich kroky a staly se z nás kamarádky. A to nemluvím jen o těch dvou učitelkách z mé skupiny, ale i o těch z jiných skupin. I díky tomu ve školce často zůstávám o něco déle, protože se mi prostě nechce odejít.

Ale abyste si nemysleli, že je všechno růžové… To zase ne. Občas prostě děti nemají náladu být poslušné a hodné, tak nám učitelkám dávají taky i zabrat. Vše je ale prominuto ve chvíli, kdy od nich dostaneme obrázek, hezky se na nás usmějí nebo jen tak přijdou a obejmou nás. Uznejte sami, v tu chvíli byste i vy zapomněli na všechny křivdy světa.

Soužití s ostatními dobrovolníky

Život dobrovolníka v Polsku, není jen o práci, ale i o soužití s ostatními v přiděleném bytě. Co se týče našeho bytečku, je sice malinký, ale zato moc pěkný. Jeho další výhodou je poloha. Bydlíme skoro na okraji města, v nádherném sousedství plném zeleně. Hned před domem máme parčík, který žije i v zimě. U parku se nachází obchůdky lokálních obchodníků, takže není problém podporovat místní komunitu nákupem. A mimochodem, většinou se jedná o domácí produkty, takže všechno je najednou takové chutnější.

V bytě žiji s dobrovolníky z Itálie, Španělska, Dánska a Gruzie. Občas to jde, občas už méně. Z domova jsem si „přivezla“ úklidový standard, který se ale v takové smíchané skupině velmi těžko dodržuje. Zvykla jsem si. Neměla jsem na výběr.

Chod školky během současných opatření

Ještě bych vám chtěla přiblížit, jak to v této nelehké době reálně vypadá s dobrovolničením v Polsku, nebo alespoň ve Vratislavi. Ve školce máme zvýšené nároky na hygienu, takže se nám několikrát denně opakuje rutinní logistický přesun dětí do koupelny. Děti si musí mít ruce hned po příchodu, samozřejmě po toaletě, ale také když se vrátí ze dvorku nebo si skončí hrát a chystají se jíst. Po jídle zase ta samá písnička. Ve chvíli, kdy jich je v koupelně 15 dětí a více, nastává to správné vzrůšo! Děti občas zapomínají na ruce, kecají, blbnou (jsou to jen děti), proto součástí mé práce je i dozor v koupelně.

Personál nemusí nosit roušky, pokud je ve své skupině. Zaprvé bychom to nedali, a zadruhé by to nedaly děti. Je to logické, děti pomalu začínají s řečí a jazykem (naše mají 5 let, tak ti jsou už ostřílení lingvisté) a nevyznají se tak moc v intonaci, proto je pro ně důležitý i výraz v obličeji. Ale pokud opouštíme naši skupinu, musíme mít roušku nebo štít. Ale nikdy to není na více než 20 minut, takže se to dá vydržet. Bohužel nemůžeme jezdit na výlety, takže hodně cestujeme prstem po mapě. Doslovně. Poznáváme s dětmi Polsko, ale i jiné země, prostřednictvím dětských atlasů, fotek a jiných pomůcek.

Už se mi stalo, že naše a vedlejší skupina byla na 10 dní v karanténě, protože jedno dítko z vedlejší skupiny bylo pozitivní. Takže 10 dní volníčka. Nebylo to zase tak strašné, sice jsem musela být v pokoji, ale zase – nic co by se nadalo vydržet.

Blýská se na lepší časy

A co se týče společenského a osobního vyžití, tak se nám tady v Polsku začíná blýskat na lepší časy. Snad. Pomalu nám otevírají muzea, kina, divadla a obchody. Možná se dočkáme i hospod a sportovišť. Vždy se v systému najde skulinka, takže jsem už byla s kamarády na pin pongu, měli jsme párty na bytě a hodně praktikujeme setkávání se na procházkách po městě.

To by pro dnešek bylo o mém dobrovolnictví v Polsku asi vše. Vy se mějte fanfárově, buďte negativní a vyjeďte už konečně někam na ESC! Moje máma vždycky říkala – Pokud si myslíš, že v životě budeš mít někdy víc času, než ho máš teď, tak se teda mýlíš!