The unexpected expedition: Uganda – Jak jsem si stopla safari a hledala signál uprostřed jezera

Uganda, další – již sedmá – země na mé cestě přes Afriku. Musím uznat, že do teď byla Uganda mou nejméně oblíbenou zemí ve východní Africe, nevím proč, ale i když jsem při mé poslední návštěvě spatřila spoustu krás, stále mi přišlo, že Keňa, Tanzanie nebo Rwanda mají něco ještě více. Tentokrát jsem se ale ponaučila a teď už se Uganda dělí o první příčku se všemi ostatními.

Zaprvé, Uganda má opravdu hodně super jídla. Protože mají některé části země období deště i třikrát za rok a nachází se zde mnoho velkých jezer a řek (včetně Viktoriina jezera a pramene Nilu) farmáři zde zkrátka pěstují co se dá. Jako milovník jídla jsem musela zkusit vše od domácího banánového piva až po banánovou kaši z typických zelených matoke banánů s arašídovou omáčkou. Cestu se snažím už teď trochu popohnat, protože jestli chci být do konce roku v Evropě, mám ještě kus cesty a málo času, ale ta Uganda mě stejně nenechala odejít dříve než po skoro dvou týdnech.

Spolužák trval na tom, že v Kampale musím bydlet u jeho bratra, ten mě i se svou ženou a malou dcerkou přivítali a krmili vším možným každý den. Lilian jsem naučila, jak se zavařují okurky a marmeláda. Jsou to totiž velko-farmáři, a protože v sezóně ceny padají opravdu nízko, Lilian se snaží využít přebytek rajčat, ananasů a jiných věcí tak, aby je mohla prodávat i později a nejen čerstvé. Rajčatová šťáva byla jasná volba – no, a tak jsem si alespoň ‚odpracovala‘ ten svůj pobyt 😊 A Lilian si zároveň zbořila stereotyp o tom, že bílí lidé nevaří a neuklízí – hodně lidí v Africe si totiž myslí že: Běloch = bohatý/ hodně peněz = zaměstnávají uklízečku, kuchaře, zahradníka… Tak to totiž funguje v Africe, kde ani nemusíte patřit k bohatší střední třídě, ale uklízečku si dovolit můžete. Pracovní síla je zde totiž opravdu levná. No, a tak kdykoliv mě někdo vidí uklízet nebo vařit, myslí si, že jsem se to naučila v Africe. Boření stereotypů zdar!

Po Kampale jsem stopem jela konečně navštívit spolužáka, do malého městečka na západu země. Cestou jsem si stopla Janu z Německa, s jejím Ugandským manželem a pak dva super kluky, kteří mě zasvětili do místní politiky (no co vám budu říkat, prezident je u moci už nějakou tu dekádu a moc se mu pryč nechce, ale alespoň je mu fuk, že si z něj i nejznámější komedianti v televizi dělají srandu). U Nuweho (spolužák) jsem strávila pěkných pár dní v horách, horkých pramenech a u piva. No a když už jsemsi  konečně řekla, že je čas odejít, tak si Uganda řekla, že jsem ještě neviděla všechno.

Můj stop přes pár vesniček, který měl trvat jen tak dvě hodinky se protáhl na dva dny. Stopla jsem si totiž Prospera, místního podnikatele, který se rozhodl, že mi ukáže krásy Ugandy – a u toho snad přesvědčí, že nejlepší způsob podnikání pro Evropany je si dnes začít cestovku do těchto končin. Nejen, že se mnou projel (a i mě ubytoval) v krásných místních hotelích, ale zároveň jsme stihli i celodenní safari v největším národním parku tady – Národní Park Královny Elizabeth (Queen Elizabeth National Park). Z kapsy jsem nemusela vytáhnout ani peněženku, natož pak nějakou tu korunu. Prosper mě nejdříve vzal na jeho benzínovou pumpu, kde jsem si měla vybrat svačinky, jídlo a pití na safari a poté jsme jeli na slony a lvy. Tento národní park je totiž známý právě kvůli zvláštním lvům, kteří většinu dne tráví pospáváním na stromech.

Kromě několika stád slonů, antilop a mámy s mimčem hrocha jsme nakonec našli i strom se třemi lvy. Ti se v koruně roztahovali a lenivě zívali, jako by byli v houpací síti. O dva dny později jsem už zase byla na cestě, tentokrát jsem do Kabale opravdu dorazila.

Už už jsem si myslela, že to teda dojedu až do Rwandy, když jsem potkala Isaaca, který mě pozval k němu na jezero. Ten ráj! Ta pohoda! Ten klid! Po půl hodince na motorce, dvou hodinách čekání na naplnění motorové loďky a téměř dvou hodinách v ní jsme dorazili. Doprava po jezeře je totiž celkem originální. Jsou tu tři směry kudy lodě jezdí, ale protože je v okolí spoustu kopců (každý patřící jinému) má vlastně každý dům svůj vlastní přístav a tedy zastávku. Cestou domů se tedy zastavíte ‚doma‘ u každého kdo z lodě bydlí před vámi.

U Isaaca jsme si upražili jeho vlastní kávu, natrhali banány a guavy a na ohni uvařili super jídlo i s kluky o které se tam stará. Kromě toho, že sbírá plasty od okolních vesničanů (a učí je, že pálení není dobré) tak se stará o několik sirotků, sází stromy a brzo snad i začneme knihovnu, která v těchto končinách není.

Jelikož jeho místo nebylo tak daleko od hranic s Rwandou, stačil hodinový výšlap na jeden z kopců a tam už mě motorka svezla až k hranicím. To mi ušetřilo cestu zpátky do města a zároveň jsem mohla projet místy, kam se jen tak někdo zvenčí nedostane.

Teď už hurá Rwanda!

Přečtěte si další zažitky Aleny z nejvyšší hory Malawi – Mutanje, Zambie , Zimbabwe, její stopování po JARu nebo příhodu s malárií z Tanzanie. Její cestu můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.