The unexpected expedition: Stopem po JARu – tahle země mě nechce nechat odejít!
Jak se stopem po Africe boří stereotypy? Zápis do deníku II.: Kde je prosím ta černá Afrika?
Týden. Tak dlouho jsem si dala na to opustit JAR poté, co jsem vyjela z mého nejoblíbenějšího místa na světě – Kapského Města, kde jsem strávila dva roky studiem. Řekla jsem si, že tu přeci stejně chci jednou zase bydlet tak to vše navštívím později. Maminka na mě doma už určitě čeká s jahodovými knedlíky a já mám před sebou stále ještě něco kolem 20 států a pár tisíc kilometrů!
No ale kdo by mohl odmítnout přespání na farmě v horách Kwa-Zulu Natal se dvěma staříky hipíky nebo týdenní all-inclusive pobyt v hlavním městě v domě s vířivkou, bazénem a TV s přenosem z olympiády? Přesně tak totiž můj život chudé stopařky v Africe zatím vypadá. Za poslední týden jsem z peněženky vytáhla celých 200 Kč!
Ale pěkně popořádku. Za posledních 14 dní jsem nastopovala asi 1400 km a dalších 900 jsem ujela nočním autobusem. Svezla jsem se s 12 auty: byly to kamiony i osobní auta, svezla jsem se s knězem, paraglidistou, inženýrem, opravářem výtahů, rodinou co jela z dovolené i s jedním moc milým párem v důchodu. Vždy když jsem dojížděla do cíle, tak mě lidé dovezli přímo na adresu od couchsurfera. A zatím u každého CS hosta jsem zůstala déle než jsem plánovala.
Přesto, že si na zahnání nudy sebou na cestu tahám tři tenisáky (to proto, že si myslím, že jen málokdo dokáže odolat špatně žonglující blondýnce s krosnou u cesty v Africe) a knihu, nikdy jsem ani jedno nestihla vytáhnout. Ono ty auta zastavují dřív, než sundám batoh ze zad!
No ale teď něco málo o těch (jiho)-afričanech, řekla jsem si, že každý článek zkusím zaměřit na jeden stereotyp. Občas to bude něco lehčího a občas něco k zamyšlení. K Jihoafrické Republice mě toho napadá spousta, ale asi největší stereotyp a největší nesmysl mi přijde spojení ‚Černá Afrika‘ či představa, že v Afričan = černoch. Jak si tak totiž povídám se všemi těmi řidiči a lidmi na ulicích, vždy když jim řeknu, co že to chci tou expedicí ukázat, tak přikyvují a vytasí na mě spousty stereotypů, které všem už celkem i lezou na nervy. A tento, se hlavně tady v JAR, stále opakuje.
Často si sama představuju, jak by někdo vysvětloval některým z mých kamarádů, jejichž rodiny zde žijí století, a kteří nikdy neopustili tento kontinent nebo ani tuto zemi, že nejsou Afričani. (Stejně tak můžete zkusit vysvětlit Jamajčanovi, že je to vlastně Afričan, jsem zvědavá u koho uspějete dříve). Takže závěrem tohoto krátkého stopo-diáře malá statistika:
V Jihoafrické Republice žije:
Téměř 5 000 000 bílých Afričanů
Okolo 1 500 000 Asiatů (převážně Indů)
Okolo 5 000 000 míšenců (tzv. coloured) *
= obyvatelstvo celé České Republiky, které nemá tmavou pleť a stále se řadí mezi Afričany žijicí v Jihoafrické Republice. Jihoafričani si neříkají duhový národ pro nic za nic.
* toto nejsou pouze lidé, jejichž rodiče jsou každý jiné barvy pleti, právě naopak – po staletí nadvlády bílých Afričanů zde byla těžká segregace a bylo tehdy nelegální být v páru s někým s jinou barvou pleti. Z tohoto důvodu zde vznikla jakási nová rasa – coloured (barevní), to jsou míšenci, jejichž rodiče, prarodiče a často i praprarodiče jsou taky míšenci. Díky zvláštním zákonům tito lidé občas mohli ‚povýšit‘ na bílé. Stačilo zajít tehdy na úřad a projít sérii testů. Jeden takový test byl třeba tužka ve vlasech: pokud vám tužka z vlasů vypadne jste bílí, pokud ve vlasech zůstane – i vy zůstáváte podřadným občanem. Tyhle nesmysly naštěstí skončily v devadesátých letech a teď jste prostě jihoafričan. Navíc, já když se opálím tak musím říct, že jsem tmavší než většina mých ‚coloured‘ kamarádů.
No a teď už jen závěrem – na cestě jsem potkala spoustu úžasných a zajímavých bílých, barevných, černých, oranžových i puntíkatých lidí, jejichž příběhy si můžete přečíst na Facebooku. Kromě toho jsem navštívila (převážně díky dobrotě všem těm co mě po všech místech vozí) také mnoho krásných a zajímavých míst – ty zase najdete spíše na instagramu.
