Inex SDA a můj první workcamp

Tento článek si klade za cíl stručně představit Inex – sdružení dobrovolných aktivit a také vám lehce přiblížit mou zkušenost s workcampam, ačkoliv se takový zážitek slovy nedá zachytit. Stránky Inexu najdete zde. Jedná se o organizaci, která mladým lidem zprostředokává krátkodobé i dlouhodobé dobrovolnické stáže. Nejčastěji vyhledávnou službou je pak již výše zmíněný workcamp. O co se jedná? Dobrovolník si vybere zemi a projekt, kam pak odjede na krátkou dobu, většinou to je 14 dní, aby společně s jinými mladými lidmi z celého světa přispěl ku dobré věci a pomáhal.

Práce je samozřejmě neplacená, ale dobrovolník má hrazené ubytování i stravu. To, co získá, jsou neocenitelné zážitky, multikulturní zkušenost, vylepšení jazykových dovedností a nové přátelé. Nabídka projektů i zemí je velice různorodá – od zasazování stromků, pomáhání na kulturních festivalech, učení dětí angličtinu, organizování volnočasových aktivit pro místní mládež nebo maniuální práce například při stavbě nové školy. Můžete se podívat do téměř všech Evropských zemí až po ty mimoevropské – v nabídce je Asie, Afrika i Amerika. Dále je třeba zmínit, že projekty se odehrávájí většinou přes letní měsíce, ačkoliv tu a tam neleznete nějaký ten workcamp i přes rok.

To bylo ve zkratce obecně k workcampům, ještě než se ale blíže podíváme jak probíhal ten můj, řeknu vám něco o dalších nabídkach Inexu. Pokud člověk opravdu touží po tom, pomáhat a poznávat jiné kultury naplno a dva týdny se mu zdají málo, může si vybrat i dobrovolné projekty dlouhodobé, nebo Evrospkou dobrovolnou službu. Inex potom dále pořádá i školení a semináře – nejzajímavější je asi školení na vedoucího workcampů v ČR – po jeho absolvování pak můžete vést skupinku dobrovolníků z celého světa, kteří přijedou dobrovolničit k nám.

Tak a teď už k mému workcampu, který se odehrával minulé léto v Portugalském městečku Coimbra a jehož náplní práce bylo malování a výzdoba nové dětské klubovny v rámci volnočasového klubu pro místní mládež. Místní pořádajaící organizace se jmenovala Mandacaru a projekt, který se týkal volnočasových aktivit pro místní mládež se jmenoval Projecto Trampolim.

Je pravda, že workcamp vás zavede hluboko do jiné kultury a přinutí vás dívat se na svět “jejich očima” – Portugalci mi ale v tomhle ohledu k srdci nepřirostli. Než jsem odjela, myslela jsem si o sobě že jsem živá, veselá, hlučná, komunikativní a spontánní. Proto jsem doufala, že do temperamentní jižní země zapadnu, ale 14 dní bohatě stačí k tomu, aby člověk poznal sám sebe z úplně jiného úhlu pohledu. Opravdu nejsem “živá, veselá, hlučná, komunikativní a spontánní”, alespoň ne v porovnání s Coimberskou mládeží, která se v ulicích jejich sídliště neobejde bez kytary, nepřežije den bez tance a zpěvu, pohybuje se pouze ve skupinkách, když mluví tak křičí, nevydrží na jednom místě a při obědě bouchá do stolu a huláká na kamaráda, co jde přes ulici tak, že máte chuť jim vlepit pohlavek, posadit je na místo a zalepit jim pusu.

Ano, jsou hluční. Ale jsou taky kamarádští – alespoň děti, co žili v našem sousedství, se všichni měli k tomu, aby nás všechny dobrovolníky poznali, aby vedle nás mohli sedět na obědě, aby nás mohli doprovodit do obchodu, aby si zapamatovali všechna naše jména i odkud jsme. Všechno, co se říká o jižním temperamentu, je pravda. Včetně té části s nespolehlivostí a nedochvilností. V Coimbře se zastavil čas – během 14 dní jsme celkem 3x jeli na výlet vlakem. celkem 3x z toho jsme vlak nestihli, z toho jednou jsme ho nestihli tak, že jsme museli spát na nádraží malého přímořského městečka Figuera Da Foz a čekat do rána, abychom se dostai domů. Vedení worckcampu bylo tak nespolehlivé a laxní, že nedokázalo v hlavě udržet ani tu jednoduchou informaci v kolik jede poslední vlak. Nic se neřešilo, všechno mělo svůj čas. Pracovat jsme měli oficálně od 9 ale kdo přišel v 11, nic se nedělo. Snídaně na něho počkala, lidé se na něj stále usmívali. Většina dobrovolníků toho hojně zněužívala, jen pár národnostím, včetně té naší, to bylo očividně trapné a snažili se alespoň trochu dodržovat nějaká pravidla a kázeň. Zajímavé je, že to byli národnosti slovanské (Polka, Ruska) nebo ze střední Evropy (Maďaři), zatímco Turkyně, Španělé, Italky nebo Američan se místnímu řežimu docela rychle přizpůsobili.

Teď k podmínkám práce, ubytování a vůbec k našemu životu na hromádce. Měli jsme k dispozici dva byty – holčičí a klučičí. Byty byly pěkné, moderní, ale úplně prázdné, až na staré a tenké matrace na zemi, na kterých jsme spali. To by nevadilo, každý asi tuší, že když jede někam pomáhat a má placené ubytování, nebude nejspíš spát v hotelu, co ale vadilo, byla jedna koupelna na 10 holek. Nejen že každodenní fronty na záchod nebo sprchu vám opravdu, opravdu ubírali čas (kterého je sice v Portugalsku vždy dostatek ale stejně) ale hlavní problém byl, že většina děvčat po sobě neuměla uklízet. Co se týče stravování, to se dělo tak, že jsme si navzájem vařili v takovém komunitním centru. Vedoucí vždy nakoupil potraviny a jedna dvojice z jedné země měla jeden den službu (musím se pochlubit že české řízky s bramborovým salátem měly opravdu úspěch). To nebylo špatné a musím také uznat, že jsme měli vždy dostatek jídla i různých “dobrot”. Vůbec mě překvapilo, kolik pěnez se za nás utrácí, protože během projektu probíhaly i různé výlety, které nám propláceli – například vstup do bazénu nebo jízdenky na vlak.

Práce na workcampu se nemusíte vůbec bát. Není náročná. není dlouhá. Možná se tyhle organizace bojí, že kdyby nás moc zapřáhli, příští rok by jim tam už nikdo nepřijel. Každopádně čekejte práci spíše 4-5 hodin denně místo slibovaných 6-7, spíše práci při které si pokecáte, zasmějete se a třeba si u toho i zatancujete, než monotónní dřinu a hlavně můžete čekat, že když vás něco bolí, nebo máte jinný důvod, není problém práci vynechat, ono se to totiž nějak udělá a času je dost.

Abych to shrnula – workcamp je jistě super zážitek, mě toho spoustu naučil (hlavně trpělivosti), díky ostatním dobrovolníkům jsem se něco dozvěděla o jiných zemích i o tom, jací lidé tam asi žijí. Ale až si budete vybírat workcamp, vybírejte moudře abyste nezůstali 14 dní zavření na místě, které vás jen rozčiluje a vysiluje, neboť máte pocit, že vy sami byste to zvládli řídit a organizovat stokrát lépe, než jejich “profesionální” vedení, jako se to stalo mě.

Fotogalerie z mého workcampu: