Dobrovolníkem v Makedonii
Přečtěte si o zkušenosti našeho dobrovolníka Mira s Evropskou dobrovolnou službou u Mladiinfo International v Makedonii.
V předchozím článku jsem se pokusil popsat EVS, která má s funkčním projektem společného jen velmi málo. Příběhy kamaráda Dominika marně hledajícího vlastní ubytovaní se s odstupem času stávají zdrojem pobavení, ale v danou chvíli úsměv na tváři rozhodně nevyvolávaly. Proti nevydařeným EVS projektů stojí ty vydařené, fungující a dobře zorganizované. Jako třeba ten můj.
Vše co u Dominika představovalo nějaký problém, bylo v mém případě vyřešeno bez sebemenších komplikací. Víza jsem měl hotová ještě před příjezdem do Makedonie, ubytování bylo na poměry dobrovolníků přímo luxusní a v práci probíhalo vše tak, jak bylo předem domluveno. Vyhnuly se mi i všemožné problémy týkající se bankovního účtu či proplácení jízdenek a k tomu jsem dokázal projet tři čtvrtiny země a jakž takž se naučit makedonsky. Projekt, který stál rozhodně za to.
Svoji EVS bych rozdělil do tří fází. Přizpůsobování, léto, blížící se konec. První tři měsíce se nesly v duchu poznávání nového. Práce, prostředí, lidé, jazyk, kultura. Neprošel jsem si žádným kulturním šokem, kdy bych měl kvůli novému prostředí návaly úzkosti a deprese, ale získat nový každodenní rytmus, naučit se správně postupovat v práci a lépe poznat nové prostředí si vyžadovalo nějaký ten týden.
Když už jsem se na konci června cítil trochu znuděn stejně plynoucími dny, přišel velký letní projekt pořádaný mojí hostující organizací, který změnil úplně vše. Noví lidé, nová místa a nové zážitky. Čtyřicet mladých lidí ze všech koutů Evropy přijelo novinářsky pokrýt Mistrovství Evropy žen v házené do 17 let. Od fotografů, přes novináře až po profesionály v oblasti sociálních médií. Ti všichni byli součástí projektu, na jehož organizaci a průběhu jsem se podílel i já sám.
Na měsíc jsem se dostal do oblasti kolem Ohridského jezera a získal tak možnost poznat jižní Makedonii. Ohrid, Struga, Bitola, národní park Pelister či hory na albánsko-makedonské hranici. To vše jsem díky letnímu projektu projel a po návratu zpět do Skopje jsem měl možnost i sledovat několik zápasů samotného mistrovství. Letní fáze mojí EVS skončila na konci září, kdy jsem se vrátil z dvoutýdenního cestování po Řecku.
Každý dobrovolník má nárok na dva dny volna za měsíc, což v mém případě dělalo osmnáct dní volna za celou EVS. Část tohoto volna jsem využil pro cestování po řeckých horách a městech na severozápadě země. Řecko představovalo jednu z evropských zemí, kterou jsem před tím ještě nenavštívil, a tak byla cílová země celkem jasnou volbou. Možnost projít víc jak 200 km v řeckých horách a vidět Thessaloniki či Ioánninu byla dost výrazně určena mým přechodným bydlištěm právě v Makedonii.
Poslední fáze se nesla ve znamení návratu do rutiny a byla též trochu zastíněna myšlenkami na blížící se konec. I v této fázi však bylo možno zakusit něco nového. Kromě každodenních aktualizací webových stránek jsem se dostal i k vedení jednoho menšího projektu, kdy jsem si mohl vyzkoušet editaci cizích článků a psaní vlastních a navíc jsem i pochopil proces schvalování evropských projektů.
Dva týdny jsem se též účastnil jednoho menšího projektu v České republice, kde jsem získal další teoretické znalosti v oblasti marketingu a sociálních médií. Dalo by se říct, že v poslední fázi se člověk výrazně zdokonaloval v tom, co se naučil v předcházejících měsících. Aktualizace internetových stránek, komunikace přes sociální sítě či napsání nějakého toho článku mi na konci EVS nedělaly žádný problém. A něco takového jsem rozhodně nemohl říct na začátku.
Celkově mi EVS pomohla v několika oblastech. Tou první je jazyková vybavenost. Díky každodenní psané i verbální komunikaci v angličtině jsem v cizím jazyce získal potřebou sebejistotu, která mi do té doby chyběla. Byť jsem i před tím angličtinu neovládal nejhůř a měl jsem i možnost v ní pravidelně komunikovat, až po EVS jsem se dostal do pozice, kdy pro mě angličtina nepředstavuje zdroj nervozity a strachu, ale jednoduše nástroj komunikace. I díky tomu jsem se dostal za současnou prací do Bulharska, kde používám angličtinu na každodenní bázi bez sebemenších problémů.
I druhý jazyk, který jsem se naučil v Makedonii, mi v nynějším působišti značně usnadňuje život. Rozdíl mezi makedonštinou a bulharštinou není nikterak velký a oba jazyky jsou pro rodilé mluvčí bez problémů srozumitelné. Naneštěstí jsem se nikdy nenaučil makedonsky pořádně mluvit, ale s porozuměním až tolik problémů nemám. A tato výhoda je opět výrazně vidět v porovnání s jinými cizinci v Bulharsku. Tam, kde musí k domluvě všichni ostatní používat ruce a nohy, mě stačí použít to, co jsem se naučil v Makedonii, a rázem jde vše bez problémů. Místní se stávají otevřenější a příjemnější a opět se tak potvrzuje základní pravidlo pro život v cizině – naučit se místní jazyk. Díky EVS mám teď situaci lehčí.
Druhou oblastí, v níž mi EVS ukázala nový prostor, je oblast neziskových organizací a jejich fungování. Poznal jsem rutinní práci, která je nutná pro každodenní provoz organizace, poznal jsem rozsahově menší projekty, zaměřené vnitrostátně nebo mezinárodně, ale poznal jsem i velké projekty trvající dva měsíce a obsahující činnost desítek lidí. U všeho jsem si vyzkoušel jak teoretickou stránku (psaní podkladů k projektu, potřebné know-how pro získání dotace), tak i praktickou stránku při organizaci samotného projektu v terénu. Teď už mám celkem jasnou představu o tom, kolik práce stojí na příklad za týdenním projektem z hlediska jeho vymyšlení, naplánování, organizace, průběhu a následného hodnocení. A nutno říct, že je to velmi užitečná znalost pro případnou budoucí činnost v této oblasti.
O cestování a kulturním poznání Balkánu jsem se už letmo zmínil. EVS mi umožnila poznat skoro celou Makedonii a část Řecka. Co je však cennější, získal jsem pohled do mentality tohoto prostoru, který je možné získat pouze dlouhodobějším pobytem. Díky předchozímu cestování jsem znal všechny země Balkánu, ale pouze jako turista. Při dvoutýdenních pobytech je obraz země logicky jiný než při devítiměsíčním pobytu a tady mi EVS celkem výrazně otevřela oči.
Moje láska k Balkánu, založená hlavně na cestování s batohem na zádech a pocitu dobrodružství, získala trochu realističtější nádech. Do svého hodnocení jsem přimíchal i nejednu tvrdší kritiku. Neschopnost organizace, nepřesnost či nedochvilnost jsou též atributy tohoto prostoru a rozhodně člověka při hodnocení ovlivní. Na druhou stranu mi nijak nezabránily v tom, abych nezměnil Makedonii za Bulharsko.
Na závěr snad jen ještě jednou připomenout to nejdůležitější pro případné zájemce o EVS. Pro mě osobně byla EVS asi nejlepší zkušenost v životě ohledně profesního a osobního rozvoje. Rozhodně bych ji doporučil určitě každému, ale pozor. Je nutné si dobře zvolit organizaci a projekt. Jinak byste mohli dopadnout jako kamarád Dominik.
Miro