Neobyčejné zkušenosti Češky v zahraničí

Jaké to je ve 22 letech procestovat Asii, studovat v zahraničí a ještě stihnout organizovat projekty ve dvou afrických státech? O své neobyčejné zkušenosti pro Mladiinfo ČR napsala Alena Machálková.

Právě jsem dočetla email s žádostí, ať o tom všem tak nějak napíšu. A jelikož jsem zrovna ve fázi, kdy dám přednost psaní čemukoliv, hlavně ne té moji eseji, kterou mám za týden odevzdat, natož pak své závěrečné dizertační práci, která má dokázat, že jsem se po čtyřech letech studiu v zahraničí něčemu fakt naučila. S radostí se do toho sepisování hned vrhnu.

O čem, že to mám vlastně psát? O sobě? O motivaci? O tom co a jak dělám? Nikdy mi nepřišlo, že bych dělala něco extra nebo jiného. Jak tak nad tím přemýšlím, za veškeré všechno může vlastně cestování. Ale teda, ať to má hlavu a patu – začnu od začátku. Původem jsem z malinké vesničky z Beskyd s názvem Vyšní Lhoty. Školy jsem měnila jako boty, ne proto, že by mě vyrazili, ale spíš proto, že zůstávat na jednom místě prostě byla nuda. Z vesnice do města, z jazykové třídy do ‚počítačové‘ pak na matematický gympl do Bílovce, a když mi ve třeťáku došlo, že na jednom místě prostě zůstat nemůžu a tím pádem pro mě jakákoliv práce ‚v oboru‘ nepřipadá v úvahu, přešla jsem zpět k jazykům, tentokrát do Ostravy. Poslední ročník a s ním výběr školy přišel dříve, než jsem čekala, ‚co dál‘ jsem netušila a tak jsem si pro jistotu ‚odskočila‘ na tři měsíce před maturitou vypilovat angličtinu do Londýna. Přestalo mě zkrátka bavit poslouchat ‚učte se, maturujete‘ a sehnat si práci jako aupair je dneska jednodenní záležitost. Bez agentur, smluv či poplatků jsem si do týdne našla rodinku a Vánoce jsem trávila poprvé v zahraničí.

V Anglii jsem se dozvěděla o skvělé možnosti studia ve Skotsku, které je zadarmo pro všechny EU studenty a tak jsem neváhala a před návratem do domoviny jsem si podala přihlášku. Mojí jedinou alternativou po maturitě byl batoh s palcem nahoru někde u cesty. To mě táhlo již před Londýnem, prostopovala jsem totiž každé léto – pár týdnů stopem po Norsku, Španělsku i zemích Beneluxu a i sběr malin ve Skotsku se bez stopu neobešel. Po návratu do Čech jsem se prostě nikam jinam nepřihlásila a řekla si buď studium v zahraničí, nebo cestování. Školy jsem si vybrala podle abecedy (Aberdeen, Dundee, Glasgow, Edinburgh) a studijní obory podle nálady. Zkrátka jsem tajně doufala, že mi vyjde to cestování. To mi ale tehdy nebylo souzeno. Všechno totiž vycházelo až příliš dobře. Přijatá jsem byla, maturitu jsem také zvládla a stačilo použít Google, abych si našla i stipendium od Kellner Family Foundation z České Republiky. To jsem zázrakem a s kupou štěstí získala a tak mi nebránilo nic v tom, abych v září odletěla vstříc novým dobrodružstvím. Zůstala jsem u písmene A, možná proto, že jsem Alena, možná pro tu krásnou pláž. Ať už je to cokoliv, Aberdeen University se stala mým domovem na první rok vysoké školy.

Co pro někoho byla ‚konečná‘, pro mě byla ‚startovní čára‘. V listopadu jsem se přihlásila o studium ‚v zahraničí‘ a v lednu jsem již věděla, že druhák strávím v Hong Kongu. Aby toho nebylo málo, pomohla jsem během roku získat nějaké finance jedné z britských charit (Childreach International), která mě za odměnu poslala na jeden z jejich projektů a tak jsem si zajistila léto v Africe. Nejdřív jsem se skupinkou Britů vylezla na Kilimanjaro. Po dvou týdnech v Keni jsem se osamostatnila a jela téměř na „pazblink“ do Tanzánie, kde mě očekávala Couchsurferka, která mi přes email slíbila, že mě na čtyři týdny ubytuje a také jedna Češka, spoluzakladatelka Kipepeo Foundation charity, která mě pověřila organizací projektu ‚pitná voda do školy‘ na škole v místním slamu. Díky tomuto zážitku jsem si Afriku naprosto zamilovala. Řekla bych, že to odstartovalo můj zájem o ne-západní kulturu a ukončilo zájem v cestování po západní Evropě.

Po Africe jsem se doma moc neohřála a letěla jsem hned do Hong Kongu. Hong Kong je všechno, co chcete. Je to obrovské, metropolitní přeplněné město. Kdyby hustota obyvatelstva byla tak vysoká jako v Hong Kongu, vešli bychom se všichni do Egypta a kdybychom žili jako v centru Hong Kongu, vešli by se všichni obyvatelé Země do Chorvatska. Hong Kong si nemůžete zamilovat, je tam totiž úplně vše a hlavně – dá se odtamtud levně cestovat úplně všude. Po roce jsem stopovala ve většině států jihovýchodní Asie a díky Couchsurfingu jsem nejen potkala úžasné lidi a poznala jinou kulturu, ale zvládla to vše za méně než za babku. Přesto, že po roce jsem se musela vrátit zpět do Aberdeenu, Hong Kong a celkově čínská kultura mě nepopustili. Již třetím rokem studuji čínštinu a má závěrečná dizertační práce se týká právě Hong Kongu.

Když došlo na cestu zpátky, řekla jsem si, že letět umí každý, ale já to prostopuju. V květnu jsem tak vyrazila ještě s partou kamarádů do Číny. Ti se po čase odpojili a vrátili zpět a já zůstala v Číně sama. Víza jsem měla jen na 30 dní a tak jsem Čínu procestovala hlavně vlaky mezi městy a místními busy/stopem do zapadlých míst. Čína je obrovská a je to, co se cestování týče, ráj na zemi. Jeden den jsem lezla v Himálajích a částech čínského Tibetu, o pár dní později jsem koukala na východ slunce v poušti. Netrvalo dlouho a už jsem nelegálně přejížděla hranice do Kyrgyzstánu, kde jsem potkala suprovou Ukrajinku a dál se jelo už jen stopem. Kyrgyzstán, Kazachstán a v Rusku malé zaváhání. Směr domov a Moskva – nebo směr Bajkal a Mongolsko? Jak říkám, zaváhání bylo opravdu jen krátké. S malou 7000 km zajížďkou přes Mongolsko, Bajkal a Sibiř jsem se domů vrátila po třech měsících. Stálo mě to asi 700 USD a pár nelegálních či minimálně lehce problematických přechodů hranic.

Můj návrat na univerzitu a k standardní rutině byl nanejvýš nevítaný. Začala jsem více pracovat, abych si vydělala na další cestování, a mimo jiné jsem začala organizovat svůj první projekt. S cestováním jsem nehodlala skončit (vždyť já si pořád říkám, že jsem ještě ani nezačala). Má kamarádka jela studovat v rámci Erasmus na Reunion – Francouzský ostrov vedle Madagaskaru. Přes můj oblíbený Couchsurfing jsem se seznámila s jednou moc milou paní, která mě požádala, abych ji při svém plánovaném výletu tam přivezla pár knih, že prý je chce darovat dětem z vesnice, kde vyrůstala. Stačilo, abych se podívala kolem sebe tady ve Skotsku, a došlo mi, že bez problémů můžu sehnat nejen pár, ale pár set knih. A tak se to vlastně vše rozjelo. Nejdřív mi knihy nosili kamarádi, pak kamarádi kamarádů, pak jsem dostala kontakt na Italku, která vybavila knihovnu v Indii a propůjčila si název projektu. Za pár měsíců mi knihy nosili i profesoři a neznámí cizinci a já měla nejen 450 knih ve svém pokoji, ale i problém jak je dostat na Madagaskar. Obvolala jsem aerolinky, uspořádala povídání o mém stopu a zkusila Crowdfuding a nějak to do sebe všechno klaplo. Já v červnu odlétala s velmi těžkými zavazadly (veliké díky všem co pomohli) a těžkou peněženkou, plně odhodlaná něco dokázat

.

Ve vesničce bez elektriky, s jednou studnou a bez školy jsem spolu s dvěma úžasnými pomocnicemi vymalovala, vyzdobila a zařídila dvě místnosti a Madagascar Bookfeeding Project se stal skutečností. Místní nám postavili nábytek, děti pomáhaly malovat a hlavně nám ten úsměv na tváři vždy zlepšil náladu. Nebudu lhát, neobešlo se to bez velkých kotrmelců a občasných faux pas, ale ono je to právě ta rozdílnost od západní kultury, kterou na tom všem tak zbožňuji.

S koncem léta mi přispěchal naproti i můj poslední ročník ve Skotsku. Bookfeeding Projekt je jedna z věcí, které se nehodlám vzdát a které s radostí občas věnuji více času než škole. V plánu je teď nejen zavést elektřinu do té mé milované vesničky, ale i postavit nějakou další takovou knihovničku jinde ve světě – pro změnu v Asii. Vždyť ten rok zase uteče jako voda a já už se nemůžu dočkat léta. A co po škole? Kdo ví, dobrovolničení s EVS, studium mimo Evropu, projekty nebo konečně s batůžkem na dobu neurčitou? Vždyť možností jsou tisíce, stačí si jen vybrat!

Foto: Archiv autorky