Zápisky z EVS v Moldávii

Tak jsem v Kišiněvě! V hlavním městě Moldavska, jež je označováno za jednu z nejchudších zemí Evropy, jednu z nejméně turisty navštěvovanou, ale také jako jednu z nejzelenějších.

Tentokrát jsem tu sama a plánem je zůstat zde na deset měsíců. A co že tu vlastně dělám? Přijela jsem na Evropskou dobrovolnou službu a moje práce se bude odehrávat v Charitativním centru pro uprchlíky a žadatele o azyl. Poprvé se tam chystám v pondělí a musím říct, že jsem opravdu napnutá, protože vůbec nevím, co mě čeká. Zatím se snažím zabydlet a vstřebat první dojmy, z nichž určitě ty pozitivní doposud převažují.

Velkou výzvou pro mě bude určitě to, že budu muset oprášit své základy ruštiny. Musím říct, že upřímně obdivuji, jak tu všichni s přehledem zvládají přepínat minimálně mezi dvěma jazyky – rumunštinou a ruštinou. Jo a bydlím v patnáctém patře v obrovské budově! Upřímně…mým největším strachem je zatím místní výtah, v němž zůstat uvězněn není prý vůbec nic neobvyklého.

První týden v Moldavsku mám za sebou a musím říct, že jsem opravdu nečekala, jak moc mi zdejší pobyt bude připomínat chvíle z dětství na východním Slovensku, odkud je značná část mé rodiny. Jsem si taky jistá, že díky alespoň základní znalosti ruštiny to tu mám s adaptací určitě mnohem jednodušší než někteří další dobrovolníci z jiných (nejen evropských) zemí.

Nad čím se však nedá nezamýšlet je zdejší ekonomická situace, která je jedním z důvodů, proč mnoho místních lidí odchází do zahraničí. Chvílemi jsem až zaskočena tím, že ceny v obchodech jsou kolikrát srovnatelné s cenami u nás v České republice, na což se mě místní také často ptají. Významný rozdíl je však ten, že průměrný plat se zde pohybuje kolem 6000 Kč a u nás je to čtyřikrát až pětkrát více.

Strašně mě baví, jak jsem tu obklopená jazyky. Na bytě díky spolubydlícím slyším francouzštinu, v hromadné dopravě rumunštinu, ruštinu a dnes i turečtinu, v práci pak kromě již zmíněných taky arabštinu či perštinu. No, a abych toho neměla málo a využila svůj volný čas produktivně, tak se kromě navštěvování lekcí ruského jazyka začínám ještě sama doma učit španělštinu. Zejména v práci je to pro mě s jazyky opravdu vtipné, protože když někdo přijde, ozývá se: „Salam alejkum! Marhaba! Zdravstvujtě! Bună ziua! Hello!“

No a co že v té práci vlastně teda vůbec dělám? Mým hlavním úkolem je nyní pomoc s vedením letní školy, která je určena pro ženy a děti z řad uprchlíků, žadatelů o azyl či lidí, kteří jsou pod humanitární ochranou. Tato letní škola se u nás v kanceláři koná dvakrát týdně a kromě hodin arabského a rumunského jazyka pořádáme umělecké dílny a workshopy výtvarných prací, které mám na starost právě já. Doposud jsme zvládli například pletení náramků, tvorbu tašky z papíru, výrobu různých blahopřání a už jsme si vytvořili také „Člověče, nezlob se“ a svůj vlastní fotbálek, který měl velký úspěch nejen u dětí.                                                                                                                                                                                                                     Autorka textu a fotek: Alena, EVS dobrovolnice