Stážistkou v Evropském parlamentu V.: Co mi Brusel dal a vzal • Mladiinfo ČR

Pět měsíců uteklo jako voda a je čas se rozloučit se stáží v Evropském parlamentu. Je čas na postřehy, pohledy i kritiku posledních měsíců.

Čas nezastavíš. Celý poslední měsíc se vine ve znamení nevyhnutelného brzkého odchodu. Někteří stážisté dostávají na poslední dny kupu práce, někteří se věnují posílání životopisů. Víme, že za pár týdnů se všichni rozprchneme a zůstane nám jen Alumni network a brzy neaktivní skupina na Facebooku.

Osobní hodnocení napsané, všechny projekty předané. V Bruselu výjimečně svítí sluníčko a vše se zdá být v pořádku. Avšak v hlavách jarních stážistů to pěkně vře. Pro spoustu lidí přichází po pěti měsících jistoty, kterou poskytovala dočasná práce, další hledání. A tentokrát už hledání naostro. Nemalá část stážistů nemíří ve své kariéře nijak nízko. Přání většiny je najít si slušnou práci buď v Bruselu, nebo doma. Někteří kolegové míří na další prestižní stáže, ale v hloubi duši je všem jasné, že ten krok k opravdové práci budou muset dříve nebo později udělat.

Valná většina stážistů prochází obdobím rozčarovanosti. Hledáte-li práci v Bruselu, je třeba vložit do přihlášek veliké úsilí. Často jste svědky diskuze jak na tipy a triky pro vyšperkování motivačních dopisů a životopisů. Ale je léto, mezinárodní konkurence je obrovská, měřítka jsou někde plně jinde a my jsme stále jen (někdy ani ne) mladí absolventi. Návratnost odpovědí personalistů je bez ohledu na to, co mají stážisté za sebou, značně kolísavá. Docházíme k závěru, že to nikdy nebude o nic lehčí. Bez ohledu na to, že jsme byli mezi pár procenty lidí, kteří měli alespoň štěstí být v Parlamentu na stáži. Přesto, že končící stáž je pro některé organizovanější a citlivé povahy zdrojem stresu, i tak si to tady (skoro) každý užil. Zdá se jako dobrý okamžik shrnout mé osobní momenty několika posledních měsíců.

1.Sprout to be Brussels!

Tento slogan se váže k belgické lásce k růžičkové kapustě. Ano, Belgie je tuze zvláštní zemí. Kde jinde najdete policejní páskou groteskně obmotané ty nejméně pravděpodobné objekty na ulici. Kde najdete ukazatele, podle kterých je to stejnou cestou do Brussels 22 kilometrů, zatímco do Bruxelles jen 18.

Ve které zemi můžete být svědky situace, kdy se někteří Belgičané při návštěvě ve vlámské části země raději vydávají za Francouze kvůli jazykové bariéře, kterou představuje holandština.

Kdo si zvykne na všudypřítomnost po zuby ozbrojených vojáků, kteří krouží okolo vlakových nádraží a kteří tu jsou, když pijete pivo a jíte hranolky. Kteří s vámi sledují euforické fotbalové Euro a kteří si pořizují selfie během nudné služby.

Brusel, spěchající město, které čas netíží. Zejména během nekonečného čekání v supermarketu. Obyvatelstvo, povznesené nad detaily, že v autobuse 71 si přes dobrou vůli lístek prostě nevalidujete- ani ve validátoru, který je trvale rozbitý, ani v tom, který tu zbyl z dob, kdy lístky byly papírové, ani v tom, který je na konci pětimetrového autobusu nacpaného lidmi jak v Indii.

Tohle je prostě Belgie. Země, kde tříděný plast patří do modrých kontejnerů, zatímco papír do žlutých. Jedenáctimilionová země, kde působí 6 vlád a 6 parlamentů zároveň. Je těžké si tuto zemi plnou kultury, umění, politiky a roztomilých lidí svým způsobem nezamilovat. A to i přesto, že vám ukradli telefon a kolo v jednom měsíci.

Další fakta o Bruselu?

350 000 lidí sem každý den dojíždí za prací.
121 000 pracovních pozic v Bruselu je generováno mezinárodními institucemi.
Potkáte zde 20 000 lobbistů a 4 500 diplomatů.
Sídlí zde 20 agentur a organizací Evropské unie.
V roce 2015 Evropské instituce okupovaly 1 7 000 000 m² kanceláří.
Parlament má v Bruselu okolo 17 budov, Komise 74.
Zajděte do jedné z 300 regionálních a národních zastoupení.
Češi jsou jedna ze zhruba 180 národností.
55,8% bruselské populace nemělo při narození belgickou národnost a nejčastější jméno je Mohamed.
Brusel je druhé město v Evropě, kde se mluví nejvíce jazyky (104 jazyků).

2. Mise do Štrasburku I., mise do Štrasburku II.

Hlavní dvě skupiny eurostážistů potkáte v Komisi a v Parlamentu. My z týmu Schulz máme oproti stážistům z Komise možnost s naším badgem vstoupit do jakékoliv budovy institucí, zatímco stážisté z Komise si musejí obstarat návštěvnickou průkazku.

V Komisi dostanete mnohem pravděpodobněji nabídku práce po skončení stáže než v Parlamentu. Nicméně komisní nejezdí na mise. V Parlamentu má téměř každý stážista možnost se minimálně jednou podívat do Štrasburku během zasedacího týdne.

Jak jsem již zmínila na jiných místech, Parlament má 3 oficiální sídla. V Bruselu, kde probíhají schůzky ve výborech, politikaření, slyšení a debaty o jednotlivých návrzích. V Lucemburku, kde sídlí hlavní budova sekretariátu. Ve Štrasburku, kde se o návrzích jednou měsíčně hlasuje. Jednou měsíčně se tedy celý Brusel stěhuje se všemi papíry a zaměstnanci do Štrasburku. Ptáte se, proč Unie plýtvá finančními prostředky na udržení několika sídel? Původně to byl Lucemburk, kdo se neochotně ujmul zřídit zde sídlo EU a ve Francii je (dle jedné verze) nejstarší zasedací místnost. Toto uspořádání, které má (zřejmě) politické pozadí, přichází na přetřes při hovorech o reformě Unie jako první.

Někteří stážisti jezdili do Štrasburku pravidelně každý měsíc díky povaze své práce, většina však měla to štěstí jen jednou. Já a mí kolegové jsme měli výjezdy dva. Poprvé jsme měli šanci zúčastnit se European Youth Event, která se konala v květnu ve Štrasburku a na které bylo i Mladiinfo. Přesto, že jsme pracovali, zbylo spoustu času podívat se na doprovodný program, který si Linh a Teréz užily během svého pobytu.

Podruhé jsme měli možnost se podívat na plenární zasedání. Při této příležitosti nám byl naplánován program jednou z našich supervizorek z úseku HR- čekala nás detailní prohlídka všech budov, oběd v poslanecké restauraci nebo návštěva slavného Hemicycle při hlasování poslanců. Obě mise do Štrasburku byly neuvěřitelně příjemnými dny, kdy jsme s kolegy ve společném bytečku pronajatém přes Airbnb po večerech ochutnávali francouzská vína a objevovali taje místních restaurací.

*Ženská část našeho týmu před Parlamentem ve Štrasburku.*

Abych si svou misi opravdu pamatovala, někdo nahoře mi nadělil opravdu výjimečný cestovatelský zážitek. Nejmenovaná autobusová společnost mi připravila opravdu nemilé překvapení. Jelikož jsem na svou misi vyrážela z dovolené v Praze, čekala mě noční cesta autobusem přes Curych. Po příjezdu na pražský Florenc jsem ovšem zjistila, že můj spoj byl zrušen a TA společnost mě zapomněla informovat. Vzhledem k tomu, že za 16 hodin jsem měla být nastoupená v podpatcích v Parlamentu, začalo to pravé dobrodružství. Po rychlé analýze jsem přeobjednala autobus na půlnoční spoj po podobné trase s přestupem ve Frankfurtu. Okolo šesté hodiny ranní mě probudil poskakující autobus. Ano, 60 km před Frankfurtem jsme havarovali. Jazyková vybavenost řidičů byla velice tristní a komunikace s nejmenovanou společností příšerná. Jediné pozitivum následujících čtyř hodin bylo to, že nám úpěnlivé pro bono předkladatelské služby čeština-němčina-angličtina zabránily, abychom intenzivně domýšleli následky čtyřhodinového zpoždění. Okolo jedenácté hodiny bylo jasné, že to prostě do Štrasburku nestihnu. Když jsme kolem poledne dorazili do Frankfurtu, bylo čas hledat náhradní řešení. Tím se ukázal vlak. Neumím si představit vice stresu, hladu a únavy, než jsem prožívala v tomhle vlaku. Abych to neměla jednoduché, druhý ze 3 spojů, který mě měl dopravit na místo, měl nečekané zpoždění…

Tento moment by zasloužil zapsat do Guinnesovy knihy rekordů jako cestování v čase, kdy jsem dorazila do Štrasburku jen s hodinovým zpožděním.

3. Brexit a další politické eurokotrmelce

Ať už si myslíte o Brexitu cokoliv, bylo rozhodně zajímavé nasávat atmosféru těchto dnů přímo v jeho dějišti. Jak možná víte, po onom osudném referendu Parlament uspořádal speciální zasedání tady v Bruselu.

Normálně se plenární zasedání (kde poslanci hlasují o návrzích) konají jednou měsíčně ve Štrasburku, kde je historicky nejstarší sál a v Bruselu se dělá politika.

Vzhledem k výjimečnosti situace bylo uspořádáno zasedání v Bruselu a tyto – za pár let určitě historické – okamžiky jsme mohli sledovat v přímém přenosu. Z neklidných, lidsky zklamaných europoslanců a hostů na galeriích emoce jenom sršely a jejich proslovy byly v médiích opakovány ještě několik týdnů posléze. Není třeba podotýkat, že největší bučení sklidil europoslanecký matarod Nigel Farage, který s vystoupením Británie z EU spojil se svou kariérou již od samého počátku.

4. Unikátní životní zkušenost

Uplynulých pět měsíců bych charakterizovala následovně:

1 ukradený mobil,
1 ukradené kolo,
dobrá desítka evakuací města kvůli terorismu,
nespočet nových přátel,
nepřenositelná životní zkušenost.

Měla jsem možnost zažít, jak funguje evropský kolos, práci v mezinárodním týmu, kdy se perete s problémy od italské řečnické vášně po flegmatičnost Rumunů. Možnost srovnat realitu s osobními představami, objevovat nedokonalosti systému a jejich přijímání. Ano, stáž nebyla vždy ideální. Ano, EU by si zasloužila pár reforem. Ano, organizace od určité velikosti už stráví mnoho času organizováním vlastního vnitřního chodu. Konstruktivní kritika a uznání vlastní nedokonalosti by měla být klíčová hodnota pro další kroky. Je kritika vždy konstruktivní? Je pro kritiku v Bruselu místo? Evropská unie je otevřena nám mladým. EU vynakládá značné finanční prostředky na to, aby si vychovala silnou generaci, která převezme kormidlo a nebude opakovat chyby starších.

Jeden s mých kolegů podotkl, jak moc nám závidí, že jsme na začátku kariéry. Že zatímco on už má ty nejtěžší boje za sebou, nás to teprve čeká. Nebylo lehké do Bruselu přijít a ještě těžší je odejít. Ale tohle je úděl naší generace – poznávat nová místa a lidi a záhy je opouštět. A tak Brusel opouštíme, abychom se potkali znovu na jiných místech, každý se svým způsobem a dle svého přesvědčení snažíc o to, aby Evropa byla bezpečným a příjemným místem k životu.