Třídenní kurz pro začínající novináře řešil menšiny i problémy Višegrádské čtyřky

Přečtěte si zážitky Báry a Kristýny, které jsme vyslali na novinářský kurz World-changing words do krásné Budapešti.

Za teplých květnových dnů jsme se vydali do prosluněné Budapešti na novinářský kurz World-changing words. Během tří dnů jsme se dozvěděli, jak poutavě napsat článek, jak stvořit titulek, který je úderný, ale i s čím jedí Maďaři špagety.

Vše začalo 15. května, kdy se všichni účastníci ze čtyř zemí dostavili na první přednášku a po počáteční únavě z dlouhé cesty jsme poslouchali poutavou prezentaci energické Silvie, která procestovala téměř celou Evropu, a která nás mimo principů žurnalistiky učila i to, jaké jsou názvy italských těstovin. Ano, těstoviny se prolínaly celým projektem. Navíc: čtyři země jsou sice přesné, ale národností se tu potkalo osm.

Po první přestávce, kterou většina využila na doplnění kofeinu, nás čekala prezentace od Tomáše Urbana, který vede PR sekci Člověka v tísni. Pomocí všemocného internetu jsme se dozvěděli, jaká témata rezonují společností a také to, jak jsou na tom menšiny ve Višegrádské čtyřce, protože celý projekt byl zaměřen právě na ně. Tomáš Urban se zaměřil hlavně na možnosti vyhledávání podrobných statistik, který se novináři při psaní různých typů článků rozhodně hodí.

Nově nabyté informace jsme měli poté přetransformovat do článku, který měl pojednávat právě o menšinách, což bylo hlavní téma celého projektu.

Naprosté soustředění

Myslím, že to byla nejlepší část z celého projektu, protože k psaní potřebujete jen papír a tužku – nebo připojení k internetu. Právě díky tomu jsme měli více času na objevení skrytých zákoutí Budapešti, kde je spousta kaváren, parků i významných budov.

Ovšem v mém případě nebyl začátek vůbec lehký, sice jsem byla v hezké kavárně, před sebou notebook, ale ten úžasný nápad se pořád nedostavoval. Naštěstí jsme dostali na napsání článku poměrně dost času, a tak jsme všichni stihli články dokončit. Žádný z nás si nevybral stejné téma, někteří se pustili do nedávné historie, někteří psali o vlastních zážitcích. A to byla jedna z nejcennějších zkušeností z celého workshopu. Vidět situaci v Turecku očima někoho, kdo se tam narodil. Slyšet příběh Pákistánky, která se rozhodla studovat v Budapešti.

Nejlépe se tyto příběhy poslouchaly u společného jídla, kdy se probíraly nejen sociální sítě a menšiny, ale i to, s čím jedí Maďaři špagety. Někoho může kombinace zakysané smetany a sýra nechávat chladným, ale všem nerodilým Maďarům se tato kombinace zdála velmi podivná. Nebo spaghetti s řízkem, což mohlo hezky korespondovat s prolínáním odlišných zemí a kultur třídenního novinářském workshopu.

Ochutnávka zničeného baru

Ochutnání maďarské kuchyně ale nebylo jediné, co se všem nám dvanácti účastníkům podařilo. Kromě toho, že jsme při psaní článků snad všichni stihli objevit alespoň některé kavárničky v srdci Budapešti, jsme měli ještě jeden plán: strávit jeden večer spolu, nejlépe v některém pro této město typickém ruined baru.

O co jde? Vlastně o klasickou hospodu. To, co ji odlišuje od jiných, je naprosto specifické prostředí. Většinou jde o prostor poznamenaný časem – holé zdi, odkryté cihly, žádná omítka, kreativní výzdoba, která jen posílí atmosféru mezi návštěvníky „zničeného baru“. Každý je jiný, ale protože jsme se alespoň na úterní, tedy náš poslední, společný večer, stali turisty, zamířili jsme skoro všichni do asi nejznámějšího ruined baru Szimpla Kert.

Velká zahrada, plno lidí. Z vnitřních prostor zněla hlasitá cikánská hudba, na kterou odvázaně tancovali Maďaři i turisti. Bar, na kterém si musíme objednat maďarské víno. Protože jak jsme se dozvěděli od maďarské části účastníků – bez vína v Maďarsku nenajdete nic. Ve venkovní zahrádce, ozdobené barevnými světýlky, se mísily nejrůznější jazyky – nejvýraznějším ale zůstávala angličtina. Tak jako u našeho stolu.

Lehce unavení přednáškami, psaním článků a budapešťským sluncem jsme rozebírali nově nabyté zkušenosti, maďarské víno i témata našich článků. Každý se vydal lehce jiným směrem – romská menšina v Česku, cizinci studující v Budapešti, ale třeba i rusínská menšina na Slovensku.

I když jsme si nebyli jisti, zda dokážeme napsat kvalitní článek na tak ohromná témata, jako téma k hovoru to posloužilo velmi dobře. A nejen jako téma k hovoru. Díky takovému kurzu, který se snaží mladé lidi z několika zemí spojit a naučit se, jak se co nejlépe vyjadřovat ve veřejném prostoru, bude téma menšin rezonovat (alespoň v nás) dále.

Nikomu se nechtělo odjíždět, nikomu se nechtělo vracet k povinnostem všedního dne. Ale všichni si byli vědomi toho, že takových projektů se bude dít víc – a že se jich chtějí účastnit znovu a znovu.

Protože třeba jen moment, při kterém se procházíte po Budapešti s rodilým Turkem žijícím v Polsku, a místo angličtiny si zkusíte povídat ve svých rodných jazycích (tedy ne úplně, myslím totiž česko-polsky), vám může ukázat spoustu věcí.

Třeba to, jak je důležité se v dnešní multikulturní společnosti potkávat, mluvit a vzdělávat. Spolu, i každý zvlášť. Nezapomínat na problémy menšin nebo migrantů. Právě pak se totiž heslo i název World-changing words může stát skutečným.

Přečtěte si zde více o kurzu, Višegradské skupině nebo vysílající organizaci.