Karlova EVS v Estonsku

Na konci léta vyrazil Karel prostřednictvím Mladiinfo na svou roční EVS misi do Estonska. Přečtěte si jeho filozoficko-existenciálně-komický traktát pojednávající o tom, jak to tam u nich na severu chodí.

Poslem pravdy a lásky v Estonsku

Nikdy jsem nebyl zrovna vzorem všech ctností, ve škole jsem byl žák prospěchu nevalného, pil jsem i kouřil, jazyku používal nevybíravého a i přátelství jsem zpravidla udržoval s těmi nejpochybnějšími existencemi v okolí. A tak když jsem svojí rodině i mým takzvaným přátelům oznámil, že hodlám na rok vyjet do zahraničí jako dobrovolník, tak nikdo z nich neskrýval překvapení, ba dokonce i rozčarování. Měl jsem možnost vidět mnoho nevěřícných pohledů, nervózní těkání očí někde po koberci i drbání na hlavě. „No, hele… a co tam budeš dělat?“

Doma

To jsem vlastně nevěděl ani já sám. Ona celá ta záležitost s EVS, dobrovolnictvím a vším okolo byla tehdy jedna velká náhoda, s trochou cynismu bychom vlastně mohli říct i jedno velké nedorozumění. Jednoho podzimního dne jsem se takhle k večeru vrátil domů z hospody a lehce indisponován jsem si začal cosi hledat na googlu. Dnes mohu již stěží určit, co to tehdy vlastně bylo a vzhledem k tomu, jaký příběh hodlám vyprávět, to vlastně ani není podstatné. Každopádně – najednou na mě ale vyskočila stránka, kde se psalo o jakési „european voluntary service“.  V tu chvíli jsem neměl nejmenšího tušení, co to má vlastně být, a popravdě jsem neměl sebemenšího důvodu, aby mě to zajímalo. Vypnul jsem počítač a dopotácel se do postele. A na všechno zapomněl, jak už to v takových chvílích chodí.

O pár dní později, opět po dlouhém dni stráveném ve společnosti levného alkoholu a pochybných kamarádů, jsem sebou v noci trhnul, probudil se, celý vyděšen, s tričkem propoceným. A z mých úst znovu vyšlo to magický heslo: „European voluntary service“. To, že po nocích vykřikuji ze spánku slova v jazyce anglickém mě rozhodně nenechalo klidným a tak jsem se tuto záhadu rozhodl prozíravě zaznamenat na papírek, s nímž přilepeným na tváři jsem se dalšího rána probudil.

Pustil jsem se tedy do hledání, cože to tento podivný nápis znamená. A byl jsem šokován. Dobrovolnictví? Co to je? Je to vůbec pro mě? Spíš ne. Ale mohu to vůbec ignorovat? Určitě ne! Přece nemůže být jen prachobyčejnou náhodou, abych se uprostřed noci budil kvůli něčemu jinému, než  kvůli potřebě vyprazdňování, či jezení. Byl jsem přesvědčen, že to musí něco znamenat. Ale co?

Po dlouhých hodinách rozjímaní v temné místnosti, prost jídla i zábavy, jsem na to přišel. Byl jsem to já, neschopný flákač a budižkničemu, jak jsem byl s oblibou titulován ve svém okolí, kdo byl vyvolen, aby změnil svět. Byla to všemocná ruka Prozřetelnosti, která si mě vybrala, a já teď tedy musím vyrazit na cestu, abych tak naplnil své životní poslání, ke kterému jsem byl oné noci zvolen. A tak nezbývalo nic jiného, než se začít zodpovědně připravovat na to, co má být nyní mým osudem.

Nikdo z těch hlupáků kolem mě, těch malověrných, mi nevěřil. Posmívali se mi, klepali si na čelo a pochybovali o mých záměrech. Ale já neuhnul, já vytrval ve svých přípravách až do konce a tak to jediné, co nakonec zbývalo, bylo křečovitě zavřít oči a bodnout prstem do mapy a zvolit tak destinaci mého působení, kde položím základy světa budoucího, světa lepšího. Ruka Prozřetelnosti vedla můj prst a dovedla ho až… do Estonska.

Estonsko? Co to je? Neměl jsem tušení, musel jsem použít všemocné Wikipedie, abych odhalil podstatu, skrývající se za tou změtí nicneříkajících písmen. Pobaltská republika? Něco málo přes milion obyvatel? Zima? Pche, pokud tomu tak vyšší moc chtěla, nic mě nezastaví!

Na cestě

A tak jsem si sbalil svých nuzných pár švestek a vyrazil na cestu. Prozřetelnost mi důmyslně opatřila lístek na žlutý autobus Student Agency, kde mi byla zdarma poskytnuta káva a čtivo a za drobný peníz jsem si opatřil i oříšky v těstíčku a moje osudová cesta tak mohla ubíhat mnohem příjemněji. Co čert nechtěl, (Prozřetelnost?) v Praze jsem potkal i svou sestru, kde jsme si společně nad šálkem piva mohli pokyvovat hlavami, jak je ten svět malej a pochválit se, jak že to zase vypadáme po letech dobře.

Po rozloučení se sestrou tomu taky Prozřetelnost chtěla, že jsem nevěděl, jak se dostanu na letiště, čímž jsem se ale nikterak netrápil a rozhodl se vsadit na přirozenou vstřícnost lidí hlavního města Prahy a objevit správnou cestu s jejich zdvořilou pomocí. Což se také stalo a paní v metru mě velmi ochotně poslala na druhý konec města, než na kterém se nachází letiště. Byl jsem natolik vděčen za laskavé poskytnutí této nádherné vyhlídkové jízdy temnými podzemními tunely metra, že jsem skoro zapomněl, že mi letadlo odlétá, co nevidět, a tedy šance ho stihnout se rovná prakticky nule.

Což se mi také, bohužel, potvrdilo. Pán na informacích v odletové hale se mi s velmi pražskou ochotou vysmál do obličeje, že letadlo odlétající za pět minut již nemám šanci stihnout a mně tak nezbývalo nic jiného, než se začít připravovat na osud Toma Hankse z filmu Terminál a pozorovat systém fungovaní letiště, abych tak odhalil vhodný moment na kradení sendvičů s burákovým máslem z místního bufetu a doufat, že mi dříve či později někdo pošle peníze, za které bych alespoň mohl odcestovat zpět domů. Avšak ještě předtím, než jsem stihl navázat romantický vztah se sexy letuškou stejně, jako Tom, se do celé situace zapojila všehoschopná (v dobrým!) Markéta Nešporová (jak všichni určitě ví, hlavní kápo Mladiinfo ČR) a vytáhla mě z této ošidné situace tím, že mi zajistila novou letenku (čímž jí zde ještě jednou děkuji).

A tak jsem musel nechat letištní halu, která se mi na krátkou dobu stala přechodným domovem – se spoustou milých asijských spolubydlících, za sebou, hodit batoh na záda a znovu vyrazit na cestu za nevyhnutelným. Při odletu mi ještě krátce ošlehl obličej západ Slunce nad matičkou stověžatou – Slunce vystrkující na mě zadek bylo tak symbolicky to poslední, co jsem z naší krásné vlasti viděl, a obstarožní letadlo se se mnou na palubě nezadržitelně řítilo do toho tajemného kraje ledu a ohně, (a vodky) kterého nazývají Estonskem.

Životní mise

Po příjezdu do této kouzelné země jsem od začátku neměl jediného důvodu si stěžovat. Místem, kde jsem měl plnit svého osudového úkolu a kde jsem tedy měl i přebývat, se mi stalo malebné, asi sedmnáctitisícové městečko Rakvere, ležící v severovýchodním úseku Estonska. Do Rakvere jsem dorazil v pátek nad ránem a s nadšením jsem tak přijal zprávu, že budu mít až do pondělí volno a budu si tak moci řádně prozkoumat okolí, než se vrhnu na plnění svého poslání.

První, co jsem zaregistroval bylo, že bydlím na koleji. Se zvídavostí sobě vlastní jsem se samozřejmě rozhodl, že tuto budovu, která mi má být dalších dvanáct měsíců domovem, řádně prozkoumám. Tak jsem vylezl ze svého pokoje a začal zkoumat. Našel jsem kuřárnu, ve které nikdo nebyl. Našel jsem sprchy, ve kterých nikdo nebyl. Našel jsem i záchody, ve kterých nikdo nebyl. Našel jsem také kuchyň, ve které nikdo nebyl. V kuchyni byla pračka. Toto praktické spojení prádelny a kuchyně mě fascinovalo natolik, že jsem se rozhodl, že si v pračce musím ihned něco vyprat. Což ale skýtalo několik problémů. Předně jsem neměl nic, co bych si vypral. Což by samozřejmě ani tak nevadilo, mohl bych si vyprat něco, co je čisté. Avšak druhá věc byla o něco nepříjemnější. Zjistil jsem, že vlastně vůbec netuším, jak tento záhadný přístroj používat. Seděl jsem před pračkou celé hodiny, doufaje, že se něco stane. Hleděl jsem do jejího bubnu a ona mlčela. Bylo dokonalé ticho.

Rozhodl jsem se tedy, že záležitost s pračkou nechám na později a raději vyrazím do ulic, abych si estonský lid takříkajíc hezky zblízka „osahal“ hned v počátcích. Někteří lidé by možná po počáteční zkušenosti na koleji seznali, že v Estonsku není koho osahávat, protože zde nikdo nežije, ale ne tak já a jak se ukázalo, tato úvaha byla zcela správná, protože Rakvere bylo lidí plné. Nutno podotknout plné lidí velmi blonďatých a modrookých. Vlastně jsem měl oprávněný pocit, že jsem jediný, kdo tady nevypadá jako postava filmu z dystopické budoucnosti, zobrazující svět po vítězství nacismu.

Pobaven nově zjištěným faktem jsem pokračoval v toulkách ulicemi tohoto podivného města a byl jsem stále více udivován, nakolik je Rakvere městem avantgardním a pokrokovým. No člověk aby povážil – kde jinde by na hlavní náměstí umístili jakožto lampy pouličního osvětlení obří kadeřnické sušáky na vlasy? Navíc, když jsem večer u počítače zjistil, že nedaleko Rakvere leží město s magickým názvem Kunda, tak se prostředí, ve kterém mám vykonat největší činy svého dosavadního života, nemohlo zdát přívětivějším.

Estonci navíc pochopili závažnost mého úkolu a od samého začátku mi poskytovali všeho, čeho jsem si žádal. K již zmíněnému vlastnímu apartmánu na koleji místní univerzity, kam jsem se v případě nouze nejvyšší mohl uchýlit k meditacím,  Skype hovorům s domovem, případně ke konzumaci nejlevnějšího piva v dosahu, mi poskytli také osobní učitelku estonštiny abych tak mohl lépe proniknout do řad domorodců a nakonec i osobního otroka Julii, která mi má být k ruce při plnění mého poslaní a která se neustále roztomile nazývá „mentorkou“ (přesto, že jsem jí to vysloveně zakázal, asi ji budu muset víc bít).

Všechno tedy vypadalo dokonale a když jsem tedy v pondělí kráčel po prosluněných ulicích města Rakvere, abych načal svůj první pracovní den, má očekávání toho, co bude mým osudovým úkolem, na němž pravděpodobně záleží budoucnost nejen moje, ale dost možná celého Estonska, ne-li světa, byla maximální.

Omývání malomocných? Stavba příbytků pro osiřelá štěňátka?! Nalezení léku na rakovinu?!? Nic z toho mi nebylo dost dobré. Když jsem tedy připraven položit na svoje bedra veškerou tíhu světa přišel první den do práce, pochopitelně jsem ihned lačnil po informacích, co že je tím posvátným úkolem, kvůli kterému mě až sem, na tuto zmrzlou hroudu země, stovky kilometrů od domova, všemocná ruka Prozřetelnosti zavedla.

Když jsem se tedy po letmém představení a menším small-talku s ostatními pracovníky u kávy s pochopitelnou dychtivostí dotázal, co že tedy zde bude mým slavným posláním, byl jsem z obdržené odpovědi zklamán, ba dokonce šokován. „No, příteli,“ začala zvolna Helle, místní ikona sociální práce, usrkávaje vzorně z hrknu vyvedeném v estonských národních barvách, „tvým pracovním posláním zde bude převážně si hrát s dětmi, případně s nimi prohodit jen nějaké to přátelské slovo… být jím vzorem, starším kamarádem…“

Děti? Prohodit s nimi přátelské slovo?! Být jím vzorem?!?! Než moje ústa stačil vyhrknout, jestli ty děti mají alespoň rakovinu, všemocná ruka Prozřetelnosti mě díky Bohu zastavila, ale i tak pro mě bylo těžké skrývat zklamání.

Několik dalších dní jsem byl zmítán hlubokou depresí nad ztrátou smyslu svého poslání. Po ulicích Rakvere jsem chodil jako tělo bez duše a dlouhé chvíle jsem trávil smutným pozorováním kolemjdoucích z okna a důkladným hleděním do stropu mého pokoje, v poloze horizontální.

S dobrovolníky

A tak jsem nakonec i uvítal nabídku, abych na pět dní vycestoval na soustředění do městečka Saku, zvaného „domov estonského piva,“ kde mi měl být ve společnosti dalších asi dvaceti dobrovolníků vysvětlen smysl celé té marnosti a já tak s batohem na zádech a s hlavou plnou pochybností opět vyrazil do neznáma, doufaje že po pěti dnech meditací naleznu své toliko vytoužené odpovědi na všechny zásadní životní otázky… Proč jsem byl Prozřetelností poslán až do této Země Nikoho? Proč jsem byl vtažen do tohoto víru událostí, které mi nedávají pražádný smysl? Proč jsem se ještě pořád nenaučil, jak se požívá pračka?!

Ani na setkání dobrovolníků zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl konečně nahlédnout za oponu toho všeho a dojít očekávaného osvícení. Dny se vlekly a nic nedávalo smysl. Čas jsme trávili tím, že jsme celé dny seděli v konferenční místnosti luxusního hotelu a poslouchaly ubíjející přednášky takzvaných lektorů abychom mohli čekat na noci, kdy jsme se zpíjeli do němoty, hledajíc odpovědi na životní otázky na dně lahve. Ale nic tam nebylo, jenom marnost. Čas se vlekl, lektoři mluvili a mluvili, snažíc se nás přesvědčit, že celý zdejší pobyt, je jen o tom se neustále učit, učit a učit.

Učit se?! Zbláznili se?! Já přece nesnáším učení, snažím se mu vyhýbat, seč to jen jde, nikdy mi to nešlo a možnost vzít si dovolenou od jednoho roku studia u nás na univerzitě pro mě byla jedním ze stěžejních důvodů, proč vycestovat… tedy kromě slavné Prozřetelnosti… a osudu… a konání dobra a… no, zapomeňte na to. Ale takhle se to všechno zase otáčí o 360 stupňů, proti mně! Byl jsem z toho na dně, byl jsem zdrcen. Nikdy se nevyhnu studiu a učení, vždycky si mě všude najde! Můj svět se mění v permanentní peklo studia, před kterým není úniku, probudil jsem se v děsivé noční můře, kde mě pan řídící učitel v taláru ze všech sil řeže rákoskou, zatímco já se smutně koukám z okna a sním o tom, že venku hraju kuličky.

Tak to tedy bylo, moje mise se ze záchrany světa změnila v jednu velkou noční můru! Postrádajíc již víru v Prozřetelnost jsem si již pomalu balil věci a přemýšlel, u které dálnice bude nejvýhodnější stopovat zpět na cestě domů, psychicky se připravujíc na všechny posměšky a pohrdání, kterých se mi po selhání mojí mise dostane doma.

Když v tom se to stalo znovu. Prozřetelnost mě opět zachránila.

Probudil jsem se, ještě v alkoholovém oparu – a věděl. Všechno najednou dávalo smysl, jako když do sebe zapadnou puzzle nebo jako když člověk stojí ve tři ráno v trenkách sám na koleji a zjistí, jak se ovládá pračka. Jestli je moje poslání se učit, tak se tedy budu učit. Jestli je moje poslání být vzorem dětí, budu vzorem dětí! Jestli je součástí mého poslání opíjet se s partou náhodných lidí v luxusním hotelu, budu se opíjet a budu se opíjet tak dobře, jak jen to dovedu!! Jestli je moje poslání vrátit se do Rakvere a ukázat tam těm amatérům, jak to děláme u nás v Česku, tak se tam vrátím a všem to ukážu!!! Stál jsem tam na posteli v tom hotelu pro lepší společnost jenom ve spodním prádle a křičel slova této slavné přísahy ze všech sil, aby o nich každý věděl. Odpovědí mi bylo jen bouchání do zdi z vedlejšího pokoje a sprška nadávek v neznámém jazyce od mého cizokrajného spolubydlícího. Ale mně to nevadilo. Teď už jsem věděl, že to má cenu.

Návrat do Rakvere

Vrátil jsem se jako král. Sice jsem pořád neměl tušení, jak jednat s dětmi, ale bylo mi to jedno a jednal jsem s nimi jako s dospělými. Respektive, abych byl přesný, jednal jsem s nimi jako se sobě rovnými. A jelikož jsem vlastně nikdy pořádně nedospěl, tak jsme si společně jak blbnuli a ono to kupodivu fungovalo. Bylo to pro mě šokující. Děti jsem totiž nikdy nechápal, popravdě mě celkem děsily, s těmi jejich maličkými prstíky, které mají nezkrotnou touhu pořád všechno osahávat, se vším tím objímáním a skotačením a neutuchající energií, v domovině jsem se dětem úspěšně vyhýbal a postupně ve mně vykrystalizovalo přesvědčení, že děti vlastně nenávidím a ony že to mají ve vztahu ke mně úplně stejně. V Estonsku jsem ale objevil, že tomu tak není a že to je vlastně přesně naopak. Děti si mě oblíbily a já je.

Jediné, co mě tak trochu trápí je, že jim asi opravdu nemohu být tím dokonalým vzorem a učitelem, tak jak si to moje spolupracovnice původně přály, protože to pro mě prostě a jednoduše není možné. Netvrdím, že to nemohu zkusit, ale předpokládám, že tohle prostě fungovat nebude. Mohu jim být starším potrhlým bráchou, který jim provádí naschvály a dobře se u toho s nimi pobaví, kterým jim pomůže s domácím úkolem z matematiky, pokud na to budou jeho mentální síly stačit (s překvapením zaznamenáno, že učivo od osmé třídy nahoru se vymyká mým schopnostem…) a který si s nimi sem tam zahraje nějakou tu deskovku a výjimečně je i nechá vyhrát. Ale abych je kritizoval za chyby, které dělám já sám, abych pro ně byl dokonalým rytířem pravdy a práva a vymýšlel pro ně zábavně-edukativní program na každé odpoledne, na to se asi vážně nezmohu. Možná. Prozatím? Co já vím? Člověk se pořád něco učí. Nevím kolik litrů alkoholu a zděšených probuzení se, celý propocen a ozářen pravdou Prozřetelnosti k tomu ještě budu potřebovat, ale jednou to třeba přijde a já budu zase o něco lepším člověkem než teď, šíříc pravdu a lásku na zamrzlých planinách Estonska.

Karel Křivánek

foto

foto2

foto3

foto4